S maminkou máme takovou hru. I když to není hra v pravém smyslu slova. Když ji oznámím, že někam letím, tak se mě vždy trefně zeptá, co tam budu dělat. Jako například, když jsem letěla prvně na Bali a oči mi svítily:„Ale nebudeš se tam potápět, že ne?" Co na to odpovědět ustrašené, milované mámě... Univerzálně:„To víš, že ne." A pak se potápěla do hloubky 30 metrů. Když jsem odjížděla na trek do Nepálu, tak se mě ptala:"A nebudeš tam chodit po horách, že ne." „Vůbec." Vždy jen zakroutila očima, nikdy mi v tom stejně nevěřila, vždyť mě zná, podle ní jsem "šílená" a ty adrenalinové roupy mám po tom ... tatovi, kterého jsem nikdy neviděla hahaha. V Himalájích jsem pokořila průsmyk Thorung La ve výšce 5400 metrů a byla to pohádka. Maminka když pak viděla fotky, tak jen bezmocně prohlásila:„Já jsem to věděla."
Když jsem jí v předevčírem oznámila, že jedu na výlet, okamžitě reagovala:„Ale nejedeš na sopku, že?" „Ne, blázníš", odvětila jsem. A tentokrát jsem fakt nelhala, protože jsem nejela. Jela jsem až dneska;-))).
Upřímně, vždy mi byli proti srsti ti narcisti, co se ženou za snímky a vyhledávají extrémní momenty, ale tohle prostě je příroda, tohle je prostě něco, co mě zajímá, neskutečná energetická hodnota a když už jsem tady, tak jsem to chtěla vidět na vlastní oči. Od minulého pátku jsem se jaksi zvláštně chvěla, prostě jsem něco cítila, bolela mě hlava a tělesný třes se mnou zmítal. Ani jsem nejedla a necítila jsem to sama. Je skvělé, že si člověk potvrdí se spřízněnými lidmi, že je to tak silné, energeticky naročné a intenzivně citlivé a nemyslí si, že na nemj něco leze;-). Však víte, že Bali se považuje za střed Země, a proto je to tady tak velké a extrémně to tady vše rezonuje. Tady energie teče jako láva, i když nic nebobtná a teď je to tady maximálně podložené sopečnou činností umocněné a graduje. Pokud je člověk napojený, tak to cítí... Cítí vlny, podzemní vlnění i erupční signály. Vnímá, jak se zachvívá planeta a jak se vše bouří, rezonuje a regeneruje. Celkově, ve světě i globálně to prostě brzy bouchne a být zrovna u zdroje je dosti poučné. A mě to zajímá. Příroda je síla, příroda si o pozornost žádá, příroda si to vše po svém uspořádá, když se málo kdo se o ni stará. Neni divu, že tak prská, kouří a straší ve dne v noci. A já se ji ani nedivím.
Vyjeli jsme dneska ve čtyři ráno, bylo jasné, že bude zataženo, ale přesto jsme doufali, že se nám zjeví. Já cítila, že to bude pohoda a nic dramatického nás nečeká, od odpoledne včera uz létají letadla a chvění není. Byla mlha. Bylo to takové smutné území nikoho. Když jsme se blížili (byli jsme v úctyhodné vzdálenosti, nejsme hazardéři!), tak zelená barva deštného pralesa se proměnila na nevzhlednou šedou. Jako vy máte ojíněné stromy v zimě, tak tady jsou opopelené a dramaticky smutné. Vše je vymetené a jediné, co po evakuantech zůstalo, jsou jen bezprizorní psi, co štěkají na silnici. "Kdo je nakrmí?", honí se mi hlavou. Dneska nebyla ani cítit síra, nic nepoletovalo ve vzduchu, všechno naštěstí čistí lijákové laviny, protože tu vydatně prší.
Náš řidič byl úžasný, vůbec nediskutoval a vezl nás tam, kde jsme si přáli. Všem nám rozdal roušky a říkal, že jsou sopečném prachu takové částečky, které člověku ublíží. Nakonec nás požádal, jestli si nás může vyfotit, že jeho rodina chce vidět, kdo jede na Mount Agung. Neřekl to na přímo, ale je jasné, že exoty jako jsme my, Balijci nikdy nepochopí;-))).
A i když jsme nic neviděli, tak jsme si to moc užili. Důležité je totiž to, že opravdu žádná extrémní situace tady zatím nenastala, jen média to zveličují, přibarvují a nadouvají. Jasně, ono se to vyplatí, protože aspoň si to člověk dvakrát rozmyslí, jestli na Bali poletí;-))). Aspoň se tento miniaturní ostrůvek na okamžik zvetí a vymaní se zpod zátěže neregulovatelného turistického megalománství, které tady všechno pěkné ničí a bezohledně žene do záhuby. A to mu přeji, čas na zotavení a obnovu nefalšovaného Bali se všemi krásami.
PS. Ale hlavně, pššštttt, mamince nic neříkejte, dostala bych vyhubováno😂🤣🌋