Dosed na Bali byl příjemný. Už mi ani hodinová čekačka na kufry nevadí;-).
Zapínám Wi-Fi a okamžitě na mě vyskočí zpráva od mé čtenářky - maminky mého spolubydlícího tady z Bali. Posílá mi fotky. Martin leží na posteli v nemocnici, v žíle zapíchnuté kapačky a všude dookola kamarádi. Prý to bude podruhé dengee, což by bylo nemilé. A tak si píšeme, snažím se najít slova povzbuzení, ať se trochu uklidní. Od loňska mi ta milá paní všechny mé posty “lajkuje” i když se neznáme a teď mi poprvé napíše a zrovna, když přistanu a jsem od nich necelou půlhodinku. Vesmír opět čaruje. To je neskutečné! Snad bude Martin v pohodě, aby si užili dosyta rodinné dovolené.
Přijetí na Bali bylo neobyčejně přívětivé. Let měl sice zpoždění, na kufry čekáme věky, ale mi nic nevadí. Nějak samovolně jsem se naladila na mód bez stížností, už mě to samotnou nebaví, abych pořád na něčem viděla mouchy, člověk je pak vyšťavený a nemá to ty pořádné grády. A to já chci, opět se extaticky rozplývat a tuto spirituální hroudu si užívat;-).
Letištní wifina blokuje Grab a když vyjdu do prvního poschodí k odletům, tak tam čekají dychtiví odvozci. Chvíli s nimi diskutuji, cena by měla být 100 tisíc rupií, zkouší 250, ale já nekompromisně trvám na 100. Po chvilce ten jeden neodbytný kývne a naloží mě. Je černočerná tma a já jsem doma. Na ulici jestě proudí průvody po Nyepi (Nový rok na Bali), všude odpadky a pozůstatky po démonických sochách, jež vypálili, aby se celý rok dobře měli.
Taxikář jede a celou cestu peskuje, že cena je neuměrná. Já si ho nevšímám, vím, že jen tak zkouší a nechám ho. Teď už mě nic nezvedne ze židle, klidu mám v sobě, že bych ho mohla rozdávat a nějaké pitomé řeči mě nevytočí. Jsem na Bali. Jupí!
“You bullshiting me, it is not Munggu, is Tanah Lot”, durdí se taxikář, ale lže, hraje na city, ale jsem ráda, že mě vysadí přesně tam, kde jsem chtěla a nenechal mě napospas někde u krajnice v půli cesty, jak to někdy zkouší.
Vyloží mi loďák a příruční tašku z vozu a já statečně s telefonem v ruce a se zapnutou baterkou směřuji úzkou cestičkou do náručí rýžových polí. Jsou dvě ráno v noci. Snad hadi už spí. Obloha je krásně čistá, posetá hvězdama. A já sama. Statečně roluju dvacetikilový kufr po betonové stezce, na rameni dalších dvacet kilo, co váží mé příruční zavazadlo. Brána je naštěstí otevřená, nikde ani noha. Vstupuju do jogla, do té krásné dřevěné budky, o které jsem vždy snila. Klíčkem odmykám a úplně se rozplývám. Nábytek tradičně vyhlazený bílý, designový. Postel obrovská, bíle povlečená, podlaha čisťoučká, můžu chodit bosa! Okenice dokořán otevřené. Koupelna a pidi kuchyňka mramorem obložená. Aaaahhhh. Tak jsem se konečně dočkala. O takovém bydlení sním od té doby, co jsem na Bali, ale teď se mi to právě poštěstí. Smývám ze sebe zbytky cestování a jsem tak nedočkavá, až to vše uvidím za světla, že okamžitě usínám.