Hned jak jsem do Ngapali přijela, tak jsem přemýšlela, jak bych tady tomu úchvatnému okolí mohla být prospěšná a jak toto zákoutí světa potřebuje zvelebit a moc pomoci. Myslela jsem na lidi i životní prostředí. Bambusová brčka už jsem aspoň v jednom resortu zavedla a říkala si, že proniknu do expat komunity a nějak se tady zapojím.
Pak mě začaly bolet zuby. U zubaře už jsem byla všude na světě, i na Kubě v místní nemocnici před dvanácti lety, takové návštěvy jsou obzváště inspirativní pro psaní, tak jsem si říkala, teď to bude Ngapali;-). Když jsem se pídila po zubaři, nenašla jsem žádné stopy. Známí mi řekli, že k zubaři musím letět do Yangonu, nebo nejlépe do Bankoku či Singapuru;-(). Kvůli jednomu kazu;-? A pak mi kamarádka Tina napsala, že hned vedle našeho resortu bydlí dva němečtí zubaři, ať je najdu, že mi snad pomůžou. Večer při západu slunce jsem plavala, bylo to úžasné, jak se slunce ponořuje do hladiny a vy jste součástí, moře se změní v růžový mokrý baldachýn a jen cítite, jak je na světě krásně a jak vlny odnáší všechny bolesti. Z moře jsem se dívala na resorty na pláži a říkala si, tam jsou ti doktoři, měla bych je najít. Ale pak jsem si řekla, až zítra. Bylo mi tak speciálně úžasně, že jsem v tom stavu blaženého rozpoložení chtěla zůstat věky. Když nejím sladké, tak to zase není tak strašné...
Večer sedím na terase restaurace, slyším šplouchat moře a opět se rozplývám tou všudypřítomnou mírumilovnou atmosférou. Přede mnou sedí pán taky hypnotizuje hladinu oceánu a o mně nemá ani páru. Pak se nějak otočí a dáme se do řeči. Je to právě jeden z těch zubařů, co potřebuju! Děkuji vesmíru, jak to, co potřebuju do života přitahuju!!! Nedávno jsem četla, že to, co je nám určené, to nás nemine😁😁😁 A vážně to funguje!
Tak si hezky povídáme. To, že jsem tady nesmírně vděčná po měsíci a půl za inteligentní konverzaci, protože místní moc nekomunikují neb anglicky neumí, o tom se rozepisovat nemusím. Tento muž jezdí několik let tady i do Afriky, na Seyschelly opravovat zuby a učit děti dentální hygieně. Jeho vyprávění je zajímavé, hodně poučné, jak to tam funguje. To jsou projekty, záslužné mise, jež svět potřebuje. Druhý den přijde druhý zubař na jógu a už jsem součástí místního záchranářského týmu. To je hezké, aspoň budu informovat věřejnost o záslužné akci, která místní nic nestojí.
Ráno se potkáme na pláži a já se těším. Vyrážíme směr klinika. Mají místní asistenku, která jim pomáhá překládá, je milá. Dorazíme do budovy pod kokosovými palmami. Venku před dveřmi už čekají lidi a to ještě nezačaly ordinační hodiny. Křeslo pro pacienty je exkluzivní, všude nástroje, desinfekce, všechno potřebné za ty roky tady přivezli ze své dobré vůle. Velmi chvályhodné. Už sedím v křesle. Pusu dokořán, světlo mi ozařuje dutinu ústní. Mám dva kazy. Injekci proti bolesti odmítám, přece nejsem žádná padavka a ať to tady místním neubírám. Na křesle sedím půl hodiny, pan zubař je velice zručný. On mi říká, že si zvyká, v německu má po ruce dvě asistentky, tady je jedna a i tu se dělí s kolegou. Takže nástroje má na mé hrudi, vše perfektně opraví. A pak přijdou na řadu lidi a děti.
Vedle v plážovém lehátku pololeží chlapeček v pozici lotosového květu, na tváři thanaku, v ústech odsávačku. Zubař Gerhard mi říká, jestli mu můžu pomoci. Kleknu si na zem na holé kachličky, v gumových rukavicích, v ruce zrcátko a pomáhám mu otevřít pusinku toho bezbranného dítěte, jehož očička jsou tak klidná a oddaná a převelice statečná. Nevím, co mu přesně dělá, ale když vidím tu pusinku plnou černých pahýlů a bez zubů, je mi do breku. Srdce mi krvácí bolestí. Ten maličký má sice lokální umrtvení, zatím netrpí, ale pro mě je neskutečně bolavé, jen když to vidím. Byl v křesle stejně jako já a celé ošetření trvá asi hodinu. Maminka sedí kousek od něj a vše sleduje. Já mu hladím nožičky a vlásky, aby přežil ošetření. Když už přivírá oči bolestí, tak mi příjemně není, ale nevypustí ani hlásku, ani nesykne, ani se nehne, tak je to dítě silné. Hned mě napadá, že by měli dostat obrázky nebo něco za to, že to přetrpěli. Napadá mě, že dětem nechám vytisknout obázky se Supemanem nebo co teď letí a rčení:”Jsi statečný jako Superman” a pro holčičky něco podobného, aby byli pochváleni, jak jsou silní. Už chápu, co tady nejvíce potřebují. Péči a vzdělání. Jí cukry a zuby si nečistí, proto ty kazy a všechny ty opravy...
Celé dopoledne přihlížím, jak jim píchají injekce, trhají zuby. O mě se pokouší mdloby. Ale každý pacient odchází spokojený a s vděčností, mnohdy i s úsměvem na tváři, že mu pomohli. Paní sepne ruce a děkuje pokorným gestem. Září i s napuchlou tváří. Když je jedna maminka na křesle, její dítě se rozpláče, beru ho do náruče a jdu ven a tam si kopeme do malých kokosových ořechů místo balónu. Lidé se dívají do ordinace otevřeným oknem a pozorují zručné lékaře. Bylo by to fajné, kdyby u toho nebyly bolesti a lidské utrpení, jsem moc citlivá na to, abych byla svědkem toho všeho. Vím, že jim pomáhají, že je léčí a že jim bude za chvíli dobře, ale stejně. Svět je tak bolestný a krutý ve své naturálii. Co všechno si lidé protrpí, co vydrží a přežijí. A to jsou tady triviální zákroky, neumím si představit, že bych byla někde v Africe, kde se ošetřují bezvládné vyhublé děti či polomrtvá těla. Z těch představ mě mrazí a uctívám lékařské poslání. Klaním se až k zemi🙏🙏🙏.
Lékaři mají životní úděly a pomáhají, kéž by všichni lidi využívali své dary a dělali svět lepší❤️❤️❤️.
Buďte zdraví a bezbolestní❣️❣️❣️ A čistěte si pravidelně zuby😁😁😁
S láskou
Vaše AlexkaXXX