Můžu být třeba na konci světa, ale něžná pohlazení v podobě hřejivých slov z domoviny mi rezonují v uších ještě dlouho poté, co si je nahlas přečtu z řádků Facebookových postů nebo komentářů, jsou pro mě vzácné a drahocenné jako krůpěje rosy při rozednění a skoro jedinou možností komunikace v rodném jazyce.
Zrovna včera mě zkontaktovala kamarádka ze základky, nádherná jemná duše, se kterou jsem se neřku-li 17 let neviděla, a přijde mi to jako by to bylo včera, když jsme společně stávaly od pondělí do pátku v šiku spořádaných žáčků než se otevře brána školy, přihlašovaly se do Klubu mladých čtenářů nebo v pozoru recitovaly sliby Jisker před památníkem Sovětských vojínů.
Je pozoruhodné, že mě vypátrala pod vlastním, originálně původním jménem Alexandra, i když mi nikdo od narození neřekl jinak než Saša. Ale tohle nedůstojné pojmenování vlastní osoby mi už asi nikdo neodpáře, každopádně potěšení z milých slov a komentářů je více než dojemné. Jen si ho poslechněte, co Katka zveřejnila na své stránce:
„Milí přátelé, několik z Vás jsem pozvala, aby jste označili stránku Sama na Cestách:-) Na tuto stránku píše blog naše kamarádka ze Základní školy Alexandra Kropp. Je dobrovolnice v programu pomoci DĚTEM. Jsem velmi ráda, že jsem jí tady na Facebooku našla. Její poznatky jsou ÚŽASNÉ. Velmi si Tě Sašo vážím a smekám před Tvou odvahou a rozhodnutím takto KRÁSNĚ pomáhat. Jsi skvělá:-)”
Následoval komentář od naší roztomilé spolužačky: „Ty jo Saša, její smích léčil na dálku, jde slyšet až z Indonésie :))” Jestli už jsem zanechávala takové pozitivní dojmy v ostatních už když jsem byla dítě školou povinné, tak jsem šťastná jako blecha, že se má vrozená autenticita se mnou táhne více než tři desítky let, tudíž se nejedná o žádnou novotu či výdobytek spirituálního obrození:-)
Přiznám se bez mučení, že si neskutečně vážím všech těch dobrosrdečných komentářů, milých vět a upřímných příspěvků, sdílení a podpoření v jakékoliv podobě. Slova nedokáží vyjádřit, co pro mne znamenají… Dozajista jsou pro mne drogou, obveselením a povzbuzením, abych se nevzdávala a pokračovala ve své misi, v neobvyklém, nestandardním putováním křížem krážem světem. Jsem neskutečně vděčná, za všechny ty paprsky lásky, které mě šimrají pod nosem a já se tetelím při jejich doteku.
Nenechte se mýlit ani ošálit fotkami z exotického prostředí, realita je někdy velice krutá a odolnost vůči tlaku okolí či byrokracie států zemí třetího světa je vyčerpávající a stojí hodně úsilí vše ustát a plynně rozdýchat. Ale já se nedám, vytrvám, přece drsná Ostravačka je silnější a moudřejší než „Hloupý Honza”, o němž jsme si četly v pohádkách a ten taky došel hodně daleko a ošálil kdekoho:-).
Tyto řádky vděčnosti patří všem těm, kteří mě celou dobu podporují, sledují a jsou ne/viditelnými povzbuzovateli a fanoušky mé osobní pouti. Proto mějte na paměti, že jakékoliv slovo, souvětí či jen holá věta je pro mne vyznamenáním a další motivací pro sdílení a tolik potřebnou motivaci! Děkuji. Děkuji. Děkuji.
Mějte se krásně a vzpomínejte na mne v dobrém (chicht.-)!