Ještě za tmy dorazím do Dillí. Autobus přistaví a jsme v mé oblíbené čtvrti Majnu-ka-tilla, tibetské kolonii indického velkoměsta. Rozespalí taxikáři čekají na úlovek dnešního dne, vyberu si jednoho sympatického, přehodíme moje saky paky a tradá na letiště.
Pomalu svítá a i Dillí vypadá po ránu tak nějak pokorně, žádné zácpy, troubení, chaos, má bdělá pozornost mi poskytuje vhledy, které se tak často nevidí. A bavíme se s taxikářem, nenuceně, jako bychom byli staří přátelé. Trochu zpozorním, protože odbočí na nějakou silnici, kterou neznám, že by nějaký obchvat. Ano, ano, kývá hlavou. Takže zkratka projede mi hlavou a doufám, že nemá žádné nekalé úmysly a já celá, zdravá a živá vystoupím před letištní halou. Ale cestu vybral nádhernou, jedeme kolem nějakého obrovského parku, vidím kulisy jejich chrámů v zeleni a všechno je tady tak decentně spirituální, jak se sluší a patří na Indii.
Mně vždycky potěší, jakou místní taxikáři oplývají vděčností, že sehnali rito. Jsou šťastní jako blechy, že v tom moři miliónů obyvatel a turistů narazili na někoho, kdo si vybral právě jeho. A přeju jim to.
Tady už je samozřejmě rušno, letiště je nepřetržitě otevřené, takže pokud byste potřebovali ukrýt se do bezpečí, tak letiště v Dillí vřele doporučuji. Já mám fóra několik hodin, vždycky si pěkně spočítám, abych byla na letišti včas a volím heslo raději “dříve než-li později”.
Na co nesmíte nikdy zapomenout je, mít vytištěnou letenku odletu! Prostě tady se vyžaduje regulérní papírová forma, jinak vás do doletové haly nepustí. Všude stojí strážci pořádku a kontrolují jak vás pas tak i letenku. I přes všechny úsměvy a indické pozdravy a otřepané fráze jim neunikne, že odlet mám za více jak šest hodin. Fakt mě dovnitř nepustí? Nenene, kroutí hlavou a posílají mě až do posledních vchodových dveří, kde je určeno místo pro tyto účely. Pro ty, kteří si ještě na svůj let musí trpělivě počkat. Ok, přikyvuju a jedu s vozíkem tím směrem, kam mě odkázal.
Trochu lituji rodinku Francouzů s dvěma malými dětmi, kteří i když jim to letí za chvíli musí se mnou až na konec letištní budovy, kde si musí nechat letenky vytisknout. Ale snad to zvládnou.
Pokud máte letenku, tak vás pustí do vyhrazeného prostoru, už jste sice na letišti, ale v oddělené zóně, pořádek se tady prostě vyžaduje. Ale co, je tady super čisto, bezpečno a dokonce mám štěstí, že se uvolní jedno lehátko a já se natáhnu, zachumlám se do šátku a zase si pěkně schrupnu. Probudím se a akutně potřebuji na WC, ptám se zřízenkyně, kde je. To musíte výtahem až dolů do příletové haly, oznamuje mi s úsměvem. Operativně požádám vzezřením nejdůvěřivěji vypadajícího cestovatele, zda mi pohlídá bágl a moje provizorní lože, ochotně přikyvuje. Samozřejmě tašku s doklady a vším důležitým mám u sebe. Nervózně mačkám tlačítko výtahu, achich ouvej, znáte to, ty ošemetné momenty, kdy křížíte nohy, abyste to vydrželi a nepustili do gatí. Dojedu dolů, tam stojí vyfešákovaný voják se samopalem a opět chce vidět můj pas a letenku. Horečnatě hrabu své doklady a neslyšně kvílím. Odkontroluje, v pořádku a já sprintem dobíhám do zázemí záchodů. Opět čistota sama, voňavá, paní každému jednotlivě podává dávku papírových ručníků na utření. To si zaslouží pár drobných.
Ranní hygiena po nespočtu hodin je nezbytná, dokonce si už můžu převléct ty anti sexy kalhoty, které tady nosím celou dobu, abych potlačila svou ženskost a nebyla pro muže zajímavá. Jsou plandavé a mají rozkrok někde mezi koleny, ale stejně nějak svůj účel neplní, asi pro to, že se furt culím. Ale na to mám taky fintu, masku a sluneční brýle, takže aspoň na chvíli když potřebuji, tak mám pokoj. Tady na letišti to už hrotit nemusím, cítím se volně jako na ochranné půdě.
Mám čas, projdu si všechny kiosky, koupím snídani a opět procházím kolem vojáka střežícího vchod/východ do haly pro čekající. Nakoupím si hodně vody, moc piju, do letadla vždy nastupuji náležitě hydratovaná. Usměju se na něj, protože vím, že za těch několik hodin, co tady budu ještě čekat, než mě pustí do oficiálního prostoru odletové haly projdu kolem něho nespočetněkrát.
V pohodlné poloze ležmo rozjímám, mám čas všechno strávit, uspořádat si dojmy, postřehy a hlavně oplývat tetelivou vděčností za to, jak se opět všechno povedlo. Jásám, vždyť Ladak a ty daleké přesuny a pochody jsem opět zvládla sama. A opět jsem se tam všude cítila jako doma.
V té skvostné náladě vlastního uspokojení hodiny letí jako minuty, ani se nenaděju a už jsem ve frontě k odbavení. Je tam těl jako na stadionu a já si všimnu toho paradoxu, který se mi vryl do paměti. Jedno z největších letišť na světě má nálepku „Silent airport“ (tiché), tímhle výmyslem se snaží vykompenzovat hluk velkoměsta a je tady opravdu absolutní ticho bez jakýchkoli hlášení a upozornění! Nevídané! Neuvěřitelná Indie, znovu a zase. Ano, všudypřítomné ticho je ozdravené a přítomný mumraj to náležitě autenticky vyrovnává svým šuměním. Tady si každý musí uhlídat sám, aby byl včas tam kde má a připraven k odletu.
Zaměstnanci letiště mají na sobě zelené fosforeskující vesty, abyste je nepřehlídli a na nich mají nápis:„No tips” (v překladu žádné tipy, spropitné, bakšiš, jak kdo chce), abyste věděli, že to, co pro vás dělají je v popisu práce a nic za to od vás nežádají.
Nějak se zadrhneme ve frontě, neustále před nás posouvají někoho, komu to letí dříve než nám a já ve frontě na odbavení stojím už hodinu a půl, začíná to být napínavé. Tak napřed vás tam drží zavřeného a pak ani nestihnete letadlo. Za mnou ve frontě stojí Tibeťanka s obrovský nákladem a ještě k tomu má v bublinkách zabalené obrazy s tibetskými motivy. Je hodně nervózní a bojí se, jestli to stihneme, máme stejný let. Já ji konejším, ona občas polohlasně zasakruje a prohlíží obrazy, jejichž sklo bohužel prasklo. Lidé už začínají bručet a hlučet, přepážky neodbavují a nálada houstne. Uběhne další půlhodina a já jsem stále trpělivá, mají tady prostě chaos, konečně se dostanu na řadu a jako obvykle si požádám o místo u okýnka, pokud to jde. Přikyvuje, ale nějak nesouhlasně, protože jsem se přidala k lidem, kteří si nenechali líbit, že se tam tvoří chumel a lidi co přišli hodinu po nás už jsou dávno v odletové hale a my pořád trčíme a čekáme na odbavení.
No nic, nebudeme z komára dělat velblouda, ale pořádek by měl být, i v Indii na letišti:-).
Už jsem se naučila nedělat z ničeho vědu, ale bojovat za svá práva si budu vždycky. A to, jaké skvělé místo mi „pan nakvašený odbavující” přidělil, mě jen pobavilo tak, že jsem se málem rozesmála přes celou palubu letadla. Je to prostě švanda, ale mé rozjaření, že letím směr Evropa neposkvrní! Musím to brát z té pozitivní stránky, aspoň mám více místa na nohy:-))).
Ne všechno je dokonalé, ale o to přece vůbec nejde, hlavní je s jakou grácíí vše v životě přijímáme:-).
Hlavně že už letíme!!! Adié:-)
