Dlouho jsem byla odříznutá od světa a jeho pozemských radovánek, ale až si zajdu do kina, na to jsem se vážně těšila. Vybrala jsem si správně, hitovka dnešního léta „Captain Fantastic", je film, u kterého jsem půlku probrečela a půlku se hlasitě smála. Zanechal ve mně neuvěřitelně silné emoční chvění, jak je to na pováženou s naší společností.
Moje rozčarování po návratech do „civilizace” je obdobně nechápavé a proto asi vše, co bylo vykresleno či vyřčeno se s mým paradigmatem vnímání současnosti shodovalo. Otázka nevinných dětí, které vyrostly v izolaci přírody a dostaly se do rádoby „normální společnosti”, jestli „tady" jsou všichni nemocní, protože vypadají jako hroši (obézní) byla regulérně nejvýstižnější. A pochybnosti, co je víc, zda zbůhdarma vyplácat čas hraním si s mobilama nebo krvelačnýma videohrama a vědět co jsou značky Nike nebo Adidas a nebo rozdělat svépomocí oheň či vypěstovat si vlastní stravu?
Preference života bez přetvářky, nepodceňování dětských rozumů a názorů, jasná sdělení a žádné vytáčky ani pochybnosti. Čistota úsudku, svoboda projevu a stání si za svou vizí oproti síle většiny.
To je pravda jejich doživotního mentora v roli otce a přítele. I když jeho pravda je taky mnohdy pochybná, navádění ke krádeži či nebezpečné riskování do uvědoměle spořádaného života nezapadá, ale on v ní bezmezně věří, protože tak si ji vypiplali z fantazií ve společném úsilí s jeho krásnou ženou.
Film je geniálně zpracovaný a vyvolal velkou odezvu u veřejnosti s ohledem na jeho něžně skrytou kritiku konzumního života současnosti a jeho plytkosti a marnivosti. Ale pro mne má naprosto jinou hloubku a to tu, jak je to s duševními poruchami nebo nemocemi a pokud se adekvátně neléčí, pak jsou fatální.
Odcházela jsem z filmu rozpačitá až zoufalá. V dnešním světě, kdy každý hledá sám sebe, plácá se v minulosti či řeší budoucí nerovnosti a ještě k tomu nemá čas ani na sebe a ošívá se zodpovědně si říct, co si vlastně přeje a od života a sebe jako tvořitele žádá, je tento film jistě jako pohádka. Někdo už svůj sen žije, tak od tohoto příkladu se odpíchneme…
Ale přehrajme si jej ještě jednou. Podívejme se pod pokličku záměru. Aktéři filmu měli naprosto všechno, milovali se navzájem, milovali své děti, které byly příkladnými lidskými bytostmi, budoucí inteligencí a potenciálními eko-lídry, žili v dokonalém lůně přírody, kde vše je zdravé, organické a netoxické. Měli dokonalou svobodu pohybu i projevu, byli všichni v obdivuhodné fyzické kondici, psychicky odolní i mentálně zdatní. Měli všechno, co člověk ke svému životu potřebuje - lásku, zázemí, pochopení, úctu, respekt, hojnost i přírodní blahobyt. Maximum luxusu v relativismu asketismu.
Ale ouvej, viditelně to stejně nestačí, pokud není člověk zdravý!
Říká se, „ve zdravém těle zdravý duch" a vida, ani v dokonalosti naturalistické extáze toto rčení neplatí...
Nebudu se pouštět do rozboru katatónních stavů depresí ani do rozboru charakterů představitelů.
Poselství filmu je podle mne rafinovaně skryté, ať si sebe vážíme a hlavně se staráme o své zdraví jako o vlastní, protože nám ho nikdy nikdo nevrátí ani nic nenahradí!!!
Kéž se nemocní uzdraví a kéž se ignoranti vzpamatují a vědomě participují na SHIFTU soudobé společnosti❣❣❣
Kdo ještě neviděl, koukněte se na něj: