O první referenci mé knihy už tady padlo slovo a pozvání na osobní shledání jsem přece nemohla odmítnout. Kráčela jsem si radostně na tramvaj a blesklo mi hlavou, to jako že bych se už mohla považovat za spisovatelku, když se potkávám se svými čtenáři:-)? Zasmála jsem se tomuto bláhovému nápadu a už jsem se na tu kočku, co mi napsala, neskutečně těšila. Věděla jsem, že si okamžitě padneme do náruče, i když se vůbec neznáme. To, co mi napsala bylo totiž vše říkající a všeobjímající.
Domluvily jsme se, že se potkáme v Praze a spojíme to s obědem, česká klasika to jistí, jsme normální obyčejné holky, co si káply do noty:-).
Vždy chodím o něco dřív, aby se na mne nemuselo čekat a přesně jak jsem předpokládala, ta usměvavá holčina vstoupila do restaurace asi o sekundu dříve než já. To není náhoda... A jak jsem předpokládala, postiskaly jsme jako staré známé a vše bylo hned od prvopočátku dané:-).
Určitě to znáte, to nevysvětlitelné aroma, že někoho vidíte poprvé v životě, ale rozumíte se, jako byste se znali věky. Vše tak skvěle rezonuje, obklopují vás příjemné vibrace a všechno je tak lehké a přirozené jako přátelská konverzace. Objednaly jsem si jídlo a samozřejmě nám vystydlo, protože pusa se nám prostě nezastavila. Byla to jedna dlouhá cestovatelská odysea za druhou, eskapády a zlomové okamžiky byly třešničkami na dortu, jež přibarvovaly a dodávaly dramatičnosti okamžiku. Řeknu vám, Evička tedy viděla kus světa a já byla jako němá, jen jsem hltala jak krásně a s lehkostí umí vyprávět a jak upřímně vše vyjadřuje. Od srdce. To já se s mými cestami můžu schovat někde v koutě, hahaha.
Ale nejde o poměřování nebo vychloubání kdo kde byl a kolik toho viděl, ale o to sdílení, o pochopení, sounáležení a pozorumnění. Na rozdíl od našich známých, kterým něco pořád, ustavičně dokola musíme po lopatě vysvětlovat či se obhajovat, naše konverzace proudila v čiročiré synchronicitě souznění a sladění. Žádné otázky či pitomé narážky, jen vždycky úsměvný povzdech,: „Vždyť já vám, mám to úplně to samé.“ „To mi nemusíš říkat, prožívám to stejně“, atp.. Kroutila jsem hlavou tohle jsem tady v Čechách ještě nezažila, v zahraničí tyto „Sestry a Bratry, duše stejného naladění“ potkávám od začátku cesty a byla a jsou potvrzením, že nejsem sama a že jsem našla co jsem hledala, lidi stejného smýšlení, kterým jejich osud, ani osud druhých není lhostejný a žijí s plným vědomím odpovědnosti vůči sobě i ostatním. Jsou to prostě lidské perly. A teď jedna z nich seděla naproti mně a mluvila mi z duše a ještě česky! Hezky!!!
A je až obdivuhodně zajímavé, jak to máme stejně, i když každá jsme vyrazila do světa v úplně jiné fázi života, ona byla mladinká, 19tiletá dívčina a rovnou do USA! Už tenkrát přesně věděla, co chtěla! Pláže, aby mohla hrát beach volejbal, moře, slunce, skvělá volba a tak to vyhrála Kalifornie. Rodiče už ji léta nabádají, aby svůj příběh sepsala a ona s tím stále otálí, ale hned jak mi napsala referenci, tak jsem jí napsala, že by fakt měla psát, protože tak dlouhosáhlý pochvalný elaborát jsem si nechala vystisknout a je hodný taky paní spisovatelky. Svěřila se mi, že si to pdf vytiskla, aby si do něj dělala poznámky a hlavně, aby to potom mohla dát přečíst rodičům, aby ji více pochopili.
Myslela jsem si, že posedíme hodinku a pojedu domů, byla jsem nakřáplá a trošku mě trápila teplota. Setkaly jsem se ve 12 hodin a když se číšník v 18 hodin přišel zeptat, zda si něco dáme, aby uctivě naznačil, že máme odejít, že přijdou štamgasti a večerní hosté, tak jsme se nestačily divit. Uběhly už čtyři hodiny! A tak jsme změnily lokál, byla jsem v tak povznesené náladě, že si to zasloužilo oslavu a nějaké unikátní místo k završení našeho shledání. A hned mě to trklo, PURO GELATO, nejlepší a nejútulnější místo v Praze. Miluju to tam, interiér, obsluhu a tu zmrzlinu, teda pardon, pravé italské gelato, které chuťové pohárky rozechvějí v orgasmické vyvrcholení. Koupily jsme si zmrzlinu v kornoutu, cinkly jsme si s ní jako se skleničkou vína a poseděly další hodiny. Suma sumárum, osm a půl hodiny v inspirativním dialogu s neznámou kočkou, která, ať už ji potkalo cokoliv, je usměvavá, pozitivně nabitá, plná života a úchvatně energická. Řekly jsme si toho o sobě tolik, že možná ani nejbližší kamarádky toho o mě tolik neví:-). A já děkuji vesmíru, že mi poslal díky psaní do života někoho, kdo se mi tolik podobá, já to tady na rodné hroudě neměla! Přišlo mi, že kdybych byla z jednovaječných dvojčat, tak by to byla pravě Evička:-))). Ta holka je vážně učiněný zázrak a až budu dělat druhé vydání knihy, tak ona bude zaujímat čestné prvenství v kapitole Hrdinky na Cestách!!!
Už se schylovalo k pozdním hodinám a Evička ještě musela na vlak, tak přece jen jsme se musely rozloučit. Já v euforii a extatickém povznesení vyšla na ulici a říkám, jé a teď se zhluboka nadechneme, protože obě jsme přírodní a teď jsme několik hodin seděly v uzavřeném prostoru. Ona se na mě tak omluvně zadívala a říká: „Ale já tady nemůžu dýchat, tady není čistý vzduch.“ A já padla do kolen, to přece vždycky říkám já!!!!!! Takže kopie jako vymalované, k tomu fakt není co dodat. Rozloučily jsme se a já měla husí kůži od krku až po paty z našeho shledání. Ano, možná jsem mimoňka a ET byl v minulých životech můj bratříček, ale nejsem SAMA. Hurá!!!
Úplně jsem se dojala, ale hlavně jsem odhalila kouzelně energetické tajemství a hřeje mě u srdce prostinký fakt, že já tady nejsem jen pro ty, pro něž píšu, ale oni jsou tu taky pro mně! Že žijeme ve vzájemné synchronicitě komfortní zóny, v níž naše srdce a duše souzní a nabíjí se navzájem. Byl to úžasný večer plný skvělých indicií a inspirací.
Děkuji Evi♥
Ještě jsem monitorovala na dálku, jestli dojela domů v pořádku a poslední zpráva zněla:„Taťka už je na stránce 70!“
A já se po dlouhé době opět rozplakala, byly to slané perličky štěstí, které se roní automaticky... Jsou teplé, unikátně vzácné a jedinečně hřejí u srdce.
„Tak dobrou a někdy na viděnou!“, odepsala jsem.
