Enormní pocit vděčnosti a pokory - 2. května, Kathmandu, Nepál - 3. května 2015, Praha, Česká republ


Evakuace helikoptérou do Kathmandu

Dne 2. května 2015 jsme se ocitli v rozbořeném Kathmandu. Po přistání na letišti nám honorární konzul České republiky telefonicky sdělil, že všechny speciály do Evropy už odletěly, takže se musíme o sebe a návrat zpět do vlasti postarat sami. Po této informaci jsem ani na sekundu neváhala a jen s příručním zavazadlem nasedla do taxíku. Před odjezdem jsem ani netušila, jak strategicky jsem si rozložila svá zavazadla, která jsem na trek s sebou nebrala. Měla jsem obrovské štěstí, našla jsem vše, co jsem tam zanechala. Když jsem se blížila k hotelu, tak jsem se divila, že má sice popraskané zdi, ale všech 5 pater stojí a v trezoru jsem našla úplně nepoškozený MacAir i iPhone, všechno bylo na svém místě, jen zaměstnanci posedávali a polehávali na dvorečku, aby nebyli v bezprostředním nebezpečí mezi zdmi.


Projížděla jsem rozbořeným městem, v němž následky katastrofy byly i po týdnu velmi zřetelné. Po ulicích pochodovala policie se záchranářskými psy a lopatami na vyhrabávání mrtvých z trosek domů. Japonští vojáci se zrovna vrátili ze záchraných akcí, jejich zdevastované uniformy podávaly naprosto syrové svědectví o děsivých následcích a unaveně prázdné pohledy, v hrůze kterou zračily, zcela čitelně vypovídaly o katastrofálních prožitcích. Místní lidé leželi na ulicích na zemi, obchody byly zavřené, v minulosti přeplněné a hlučné silnice zely prázdnotou a vše kolem připomínalo bezvládí poválečného stavu.

Pohledy na neobydlené trosky domů a bezradnost obyvatel mě naplňovaly zoufalstvím nad osudy všech neznámých. Na místě, kde jsem si vždycky ve stánku kupovala balenou vodu, byla jen suť kamení. Po známých stánkařích s ovocem nebylo vidu ani slechu, jako by se po nich slehla zem. Kde je konec všem těm roztomilým, věčně usměvavým a činorodým človíčkům, kteří vytvářeli neopakovatelnou amosféru nepálského koloritu?


Vlna lítosti a bezbřehého soucitu mě zaplavila od hlavy až k patě. Nebyla jsem schopna slova, civěla jsem na to vše v nepojmenovatelném, rozpačitém úžasu. Stala jsem se očitou svědkyní neomylné ukázky křehkosti života. Viděla jsem na vlastní oči a pocítila na vlastní kůži, jak jsou lidské existence a vlastně celý svět pomíjivé, v jediném okamžení se zhroutí v základech a promění se v peklo na zemi.


Pocity prázdnoty se mísily s pokorou, ale musela jsem být neustále ve střehu. Komplikace na místě byly sice řešitelné, ale zatěžkávající, nedostatečná kanalizace, prázdné bankomaty, ceny za ubytování i taxi se dramaticky zvýšily jako b