V dobách dávno minulých, kdy jsem ještě byla nesmělá a mladistvě nezkušená, přikovaná rodinnými pouty k rodné hroudě a neschopností promluvit ani slovo cizím jazykem, jsem jen prostopášně brouzdala prstem po mapě, točila donekonečna globusem a naivně fantazírovala, kam bych se ráda podívala.

Tyto neutěšeně bláhové okamžiky se datují do doby socialistické šedi, kdy vlastnictví cestovního pasu s vízovou doložkou na západ bylo jako miliónová výhra v loterii. Ale pak se všechno jedním šmahem změnilo, bezbolestná sametová revoluce vydobyla svobodu pohybu, která je ovšem podmíněna dostatkem finančních prostředků, jež jsem tehdy ovšem neměla.

Omámila nás lákavá vůně amerického snu a hollywoodské seriály o zlaté mládeži Beverly Hills 9010 a Merlose Place nám absolutně zkreslily skutečnou realitu a znásobily nadšení z přehršle možností dostupných na západě.

Trvalo mi poměrně dlouho, než jsme se odhodlala vystrčit paty z rodné Ostravy. Kuráže mám sice na rozdávání a odvahy za dva, ale nějaké neviditelné ruce mě vždy držely zpátky.

Tenkrát jsem netušila, že VŠE JE JAK MÁ a VŠECHNO SE DĚJE V NÁŠ PROSPĚCH. Můžu odpřísáhnout, že je to svatá pravda, protože se mi toto pořekadlo už několikrát potvrdilo.

Přestože jsem se rozhoupala až po svých třicátých narozeninách a mám drobátko zpoždění v toulání po zeměkouli, ničeho nelituji. Počkala jsem si na správnou osudovou vlnu, jež mě šplouchla na místa lákavá a naprosto osvěžila moje stereotypní prožívání života. Poskládala jsem si vlastní extravagantní mozaiku ze střípků zážiků a roztodivných soustav okamžiků na půdách exotických světadílů.

Vyčkala jsem si na správný moment uchopení svého já a nebála se nejistoty a neznáma. Mohla bych se sice cítit nepatřičně mezi všemi těmi náctiletými cestovateli, kteří jsou na cestě kolem světa a já si jen s úsměvem říkám, kde jsem v jejich letech byla…?