Když člověk dospěje do stádia, kdy ukojí i ty nejtajnější materialistiké touhy včetně egocentrických vášní, jež mu stejně nepřináší pocit uspokojení a trvalého naplnění, pak nezbývá nic jiného, než se proskenovat skrz na skrz. Provést interní revizi vlastní organické hmoty a prokouknout, co nespokojené duši opravdu schází, protože ať si namlouváme co chceme, tak jaksi ani špetka štěstí není na seznamu prožívání dne a cítíme abstinenčí příznaky v každé molekule vlastní tělesné schránky.

Před pár lety si moje maminka povzdechla: „Ty už se vůbec nesměješ”, a tehdy mnou projela vlna elektrického proudu, vždyť ona má pravdu!

Nevzpomenu si na přesné datum, ale ty tam byly doby, kdy jsem byla rozdováděná, vesele rozpustilá a bavila celou společnost. Moje specialita byla, že jsem se smála až se hory zelenaly, a to opravdu a do písmene:-). Spontánní radovánky se vytratily do ztracena a já uvízla v síti umaštěného despotismu společenského konzervatismu. Žití se podobalo pachtění za přežití. Zabředla jsem do kolotoče povinností, už jsem se nepoznávala. Už jsem to vůbec nebyla já…

Moc jsem přemýšlela, neustále něco řešila, na všechno a všechny jsem si permanentně stěžovala, v jednom kuse plánovála, a pak v tom okamžiku stejně nebyla fyzicky přítomna. Ustavičně jsem vězela v minulosti nebo fantazírovala o budoucnosti. Tyto horečnaté stavy nevedly k naplnění. Potřebovala jsem změnu, radikální obměnu životního stylu.

Najít odpověď na ošemetnou otázku, proč a jak pozbýváme extatického entuziasmu, by mohla být hlubokomyslná filosofická úvaha stejně časově náročná jako hledat jehlu v kupce sena. Jedná se o nelehký úkol, víte, že tam je, ale zaboha ne a ne jí najít. Pokud identifikujete sebe v rozpačité životní fázi, jenž se vám příčí, jelikož se necítíte pohodlně už ani ve své kůži, pak je nezbytně nutné, pořídit si rentgenový snímek sama sebe. Spletitý zádrhel se viditelně vyjeví.

Já to udělala a preventivní prohlídka neměla potěšující výsledky. Trvalo mi podstatně dlouho, než jsem si byla schopna naordinovat správné lektvary. Žádné léky ani drogy na podobné neduhy nespokojenosti nezabírají, nepomůžou doktoři ani recepty na oživení mozkové kůry. Naštěstí jsem rozkličovala vlastní chorobné příznaky. Nejvíce jsem toužila zažehnout jiskru, znovu oživit svébytný plamínek, který ve mně plápolá a nabíjí mě k žití. Bez napojení na skutečný zdroj své podstaty jsem byla pouze mrtvolná loutka plahočící se od nevidím do nevidím, bezúčelně den za dnem. Takto jsem už nechtěla mrhat mým drahocenným životem.

A hádejte, co mi chybělo?! Byla to volnost a bezhraniční pohyb. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když mě jedna čínská léčitelka odhalila, jen co se na mne podívala, že jsem stejná jako ona, že jsem OHEŇ a PROSTOR.

Uffff, teprve až po jejich slovech jsem si uvědomila nepomíjivou charakteristiku vlastního naturelu. Každý ví, že se rodíme v astrologickém znamení zvěrokruhu, pro nějž jsou typické různé charakterové rysy. Proto i naše podstata je jedinečná, vymezuje se příznačnými prvky povahy, které nám nikdo neodpáře. Jsou vrozené a bytostně naše.

To mi spádl kámen ze srdce! Od toho okamžiku se datuje akceptace sebe takové jaká jsem!!! Nepozastavuji se už nad tím, co potřebuji a po čem toužím, a zda mě za to ostatní odsoudí. Jsou to prostě mé geny, které mi určují směry. Už nesoudím své výmysly ani nehodnotím tajná přání, naopak, plním si je na počkání:-).

Rozkličovala jsem pravdu svého pobytu tady na Zemi. Je nezdravé se jí bát a nebojím si ji přiznat. Přestala jsem kolem sebe chodit jako kolem horké kaše, třicet let bohatě stačilo.

Faktem zůstává, že potřebuji nedozírný prostor, abych mohla zhluboka dýchat a tvořit, rozprostřít svá křídla a vzlétnout neznámo kam. Konečně jsem se dočkala, procitla z komatu nespokojenosti a ohnivá síla hořící pochodně, sálající světlo i houževnatá energie, to jsem opět celá já. Dovolila jsem vrozeným elementům proudit samovolně ve mně, znovu zářím a bezuzdně jásám, jako pětiletá holčička ulítávám nad všemi maličkostmi a rozplývám se nad prostými, jednoduchými skutečnostmi. Negacemi se nezabývám. Už mi nechybí nespoutané nadšení, smysl pro obdivování. Kdykoli se mi zachce, opyluji vlastní přání znenadání.

Dokázala jsem to, překročila jsem vlastní stín pochodující mrtvoly.

Dovolila jsem si jednoduše vypsat propustku z masového, malátného mainstreamu.

Nabízí se jedna rada na závěr: nestyďme se procítit vlastní potřeby, vyslyšet utajená toužení a proniknout do hlubin své duše, protože i ona potřebuje živiny stejně, jako tělo vitamíny!

Carpe diem = Chyť den ❣❣❣