Období monsunů v Asii je tím nejromantičtějším obdobím v roce, tedy aspoň pro mne, ale stejně jsem neodolala a s radostí odhodila pláštěnku i gumáky, které už jsem měla po měsíci nošení skoro přirostlé ke kůži. V severní Indii v oblasti Dharamsaly totiž ani známé usloví "chčije a chčije" neplatí, protože to, co tady padají za dešťové smrže je i pro meteorologickou elitu nedefinovatelné. V těchto zeměpisných šírkách jsou lijáky nesmírně houževnaté a vydatné, ba co více neustálé, že by tady i Láďa Smoljak pravděpodobně přišel o smysl pro humor;-)

Místní nečas je výbornou příležitostí k nastartování mé toulavé, příhodným časem hodit na záda dvacetikilový batoh plný vybavení na trekování, opustit zázemí prošlapaného okolí a pustit se Sama do neznáma. Tentokráte bude teritorium výpravy v Ladaku.

Sedmihodinová vzdálenost v polorozpadlém autobuse bude cestovatelská lahůdka, ale na takové nepohodlnosti už jsem zvyklá. Tato přirozená úskalí autentického cestování ovšem neskutečně okoření lokální poznávání a dokonale obeznámí s místními poměry. Poté, co ujedeme zhruba třicet kilometrů a zůstaneme asi hodinu stát v koloně, protože se sesunul svah a zatarasil cestu, začínám se vduchu smát, jak říkával můj dědeček:"To nám to pěkně začíná Pane Svačina":-).

Otázkou zůstává, jestli stihnu letadlo, které mi letí z Jammu zítra ráno. Ale jako vždy, "Dítě štěstěny" je ušetřeno komplikací a ještě za světla dorazím do cíle dnešního dne. Jedinou způsobenou újmou je, že z mého původně bílého trička je prašně šedočerné;-).

Poprvé na vlastní oči vidím rikšu s taxametrem, ten je samozřejmě pouze na okrasu, protože nefunguje;-) Cenu si jako vždy řidič vycucá z prstu, protože jakmile vidí cizinku, a ještě k tomu samotnou, tak se mu v zorničkách protočí symboly dolarů a nabyde dojmu, že jeho rodině zvýším životní úroveň na mnoho let dopředu. Naštěstí je suma přijatelná, proto ani nediskutuji a jsem vděčná, že se vezu až k bráně hotelu. Hned po příjezdu mě totiž do nosu udeřila zvláštně tvrdá energie čpící ze všech koutů tohoto regionu. Ocitla jsem se na samém cípu severní Indie,region Jammu a Kašmíru je do dnešních dní proslulý teroristickými útoky, jež jsou ob den na programu televizního vysílání. Prioritou je tudíž nepřimíchat se do pouličních nepokojů a být co možná neviditelná. Hra na Copperfielda se neujala, ale to bych nebyla já, abych nešla prozkoumat okolní ulice i tržiště, přestože mám na obličeji roušku a sluneční brýle, tak stejně vzbuzuji nechtělou pozornost především u mužské muslimské populace. Až posléze si uvědomuji, že první turisty od doby, kdy jsem vyrazila na cestu, spatřím až ráno na letišti.

Můj pokojíček je na střeše, takže z venku ještě zkontroluji mříže, jestli jsem v bezpečí, vyreklamuji nesplachující WC, počkám si, až mi hoteliér vymění zářivku a to, že televize v pokoji je pouhou atrapou, protože celý pokoj je bez zásuvek, nechám bez povšimnutí.

Přece nebudu hatit doporučení léty osvědčených doporučení od Lonely Planet;-)

Zamknu se na sedm západů a hajdy do pelechu, zítra mě čeká přelet do Lehu!