Miluji ty rána, když letím do neznáma;-)

Slunce ještě malátně tápe v ranním příšeří a polehoučku osvětluje ospalé ulice vyčištěné vydatným nočním deštěm. Sledovat nerušeně cizí město je pro mne opět pozoruhodné objevování neobvyklé krajiny. Sama, krůček po krůčku odkrývám taje, nepoznané.

Bezstarostně se kodrcám v otevřeném indickém povoze, elegantně vystajlovaném interiéru fialové koženky a kochám se prvotními okamžiky nového dne. Nikdo nikde, pár kraviček křižuje ulice nebo spokojeně přežvykují delikatesy z popelnice. Zaparkované zmrzlinářské rikši jsou jako bez života, už se nemůžou dočkat, až je zaplaví chtivý dav dětí.

Řidič s rikšou uhání jako zběsilý rychlostí, za kterou by se nemusely stydět ani hvězdy Formule 1, pravděpodobně si užívá výjimečně průjezdné silnice, které jsou přes den ucpány a nejsou k hnutí. Jeho zbožnost je obdivuhodná, co chvilku otáčí hlavu nalevo či napravo do míst, kde je socha Boha či chrámu, dotkne se třikrát čela a úst, přičemž pronese modlitbu. To by stálo zato ho pozorovat a spočítat, kolikrát tento úkon za den vykoná.

Vše je nové a jedinečné, přesto se neobyčejně prchlivé momenty nezapomenutelně vrývají do mé paměti.

Brány letiště v Jammu stráží vojáci a jsou ještě zavřené, otevírají se až po sedmé hodině ranní. Na letence bylo upozornění, že ji musím předložit s pasem ke kontrole, a protože jsem ekologická a netisknu vše zbytečně, čímž chráním i indické lesy, tak ji mám v doručené poště mého chytrého telefonu. Přísný voják zkoumá dokonale můj pas, především vísum, a pak pohlédne do telefonu, vše souhlasí, pouští mě do prostoru letiště. Ale ouvej, telefon je asi zvyklý jen na mé doteky, protože ať hledám jak hledám, mail s letenkou prostě zmizel!!! Něco jsme omylem zmáčkli a jako nevysvětlitelná záhada se nejpotřebnější dokument pro dnešní den prostě vytratil... Chytré telefony jsou tak chytré, že vás přechytračí v sekundě, ale co teď??? Nemám to nejdůležitější! Procházím první budkou kontroly pro ženy, u další brány stojí muž zákona a opětovně očima skenuje jak pas tak letenku,. Nechápu proč, když už ji jednou kontrolovali u vstupu, je nepochopitelné, ale to je Indie...

Nemám navybranou, sundavám z tváře masku a cením na něj můj dětinský usměv a s uctivým pozdravením "Namaste Ji" obměkne a na letenku si ani nevzpomene. Díky Bohu, protože místní byrokracie by mě jistě vykázala z dopravy, ikdyž mám elektronickou letenku s Air India, ale když nemáš po ruce to, co chtějí, máš prostě smůlu a vyjednávat s indickou vrchností je neobyčejně vysilující... Mířím k prvnímu pultíku, kde mi zkontrolují veškerý obsah příručního batohu a pak jdu za plentu, kde mě prošacují od hlavy k patě. Prošla jsem, házím na pás k prohlídce všechny věci a bez problémů se sunu dál. Po pár krocích se vine další řada a opět pás na sken obsahu zavazadel, poslíček co přerovnává zavazadla vybírá letenku a předává ji dalšímu důležitému úředníkovi, tady už jde do tuhého! Jak si s nima poradím?!

Prosím všechny svaté, ať mne ochrání a slibuji, že přístě těch pár rupií obětuji a vytisknu co bude třeba. Vyjde mi to, zavazadla zkontrolována. U úředníka je fronta a důležitě papíruje, neváhám ani vteřinu a šinu se rovnou k odbavení, tam snad v systému letenku mají. Děkuji mnohokrát čtyřem Israelkám, které udělaly chaos a snažily se obejít několikátou kontrolu, takže se na ně vrhli jako supi a já zůstala bezpovšimnutí. Huráááá, jsem odbavená, taková stezka odvahy po ránu zvýší hladinu adrenalinu, vřele doporučuju!

Spokojeně sedím s vytisnutou palubní vstupenkou a znovu lustruju telefon, letenka absolutně nedohledatelná, ani v koši, prostě nikde, co se to děje, tohle je nevysvětlitelné. Už se vidím, jak komunikuji sálodlouze s Air India,aby mi znovu poslali potvrzení o letu když ani neznám číslo,nic...

Vždy si vše fotím,opisuji a jsem dokonale připravená, a teď taková prekérka.

No nic, hlavně klid, mám tři týdny na to, abych nezáviděnihodnou situaci vyřešila. Rozveselí mě, když vypnou proud, takže letištní hala je v naprosté tmě, takovou legraci jsem na letišti ještě nezažila. Asi po čtvrthodině se opět světla rozsvítí a nic nebrání, abych se posunula dál. Další kontrola pasu a palubní vstupenky, další ošahání těla zručnou zaměstnankyní letiště, znova pás na kontrolu příručního zavazadla a znovu vybalit celý jeho obsah. Kontrolorce se viditelně líbí můj termohrnek ze Starbucksu, ale není na seznamu nepovolených věcí k převozu, takže má smůlu, zůstává v mém vlastnictví;-)

Nevím z jakého důvodu, ale převoz jakýchkoli deštníků i skládacích je nepřípustný, milé Israelky tak přichází o své propriety a na jejich tvářích se zračí nevole a naprosté znechucení, jak to tady na místním indickém letišti funguje. Na to, že přelétáváme pouze vnitrostátní linkou jsou všechny procedury až absurdní, proto tento deailní popis, abyste byli psychicky připraveni na různorodé zádrhely a nejapnosti v případě, že se vydáte do Indie:-)

Ale týrání cestujících nekončí, jsme vyzváni, abychom si šli na letištní plochu odsouhlasit odbavená zavazadla. Opět pas, palubní vstupenka a další klikihák, že jste ok. To je k po....., hledám toalety a nevycházím z údivu, mají tady i toaletní papír, což je projevem luxusu! Taková maličkost, která definitivně smaže všechny útrapy ranního cestování. Už zbývá poslední fronta před nástupem do letadla, tři lidé posobě kontrolují každého, zda má pas a je jeho, palubní vstupenku s razítky a nezbytnými potvrzeními, jestli každá taška či zavazadlo mají orazítkovaný originální štítek letecké společnosti.

Uf, mám to zasebou, s úlevou se pohodlně uvelebím v sedačce a okamžitě mě rozveselí dva mniši v šafránových róbách, kteří letí prvně a jsou nesmírně roztomilí, s potěšením usedají vedle mne. Úsměvy a sdílení, žádné pozůstatky byrokratické kontroly už nás z našeho veselí nevyruší a přelet nad himalájskými masívy zasněženými k nepoznání jsou adekvátní odměnou za nepohodlí a nepochopitelné letištní procesy.

Přelet z Jammu do Lehu je bezproblémový a ukázkově naturální.

Spontánní radost mých spolucestujících je nakažlivá a já jsem šťastná, že mám tak unikátní společníky, ti okamžitě vytahují iPady a fotí bělostně nachovou peřinu a dechberoucí majestnátné pohoří.

Nástrahy na Cestách jsou nevyzpytatelné a překvapivé, ale v porovnání se zážitky a prožitky jsou pouhými malichernostmi, virtuální daní, kterou platí dobrodruh za objevování jedinečnosti a neopakovatelné krásy povrchu zemského.