Horské městečko Leh je atraktivní díky nespočtu klášterů, chrámových pamětihodností a obzvláště skvosty himalajského pohoří lákají v sezóně, která je pouze červenec až zaří, tisíce lidí. Malebné prostředí je jako pohádková oáza, inspirující a lahodná pro všechny smysly, nejvíce však pro duši. Výjimečné vibrace se rozplývají mezi budhistickými chrámy a muslimskými mešitami, v poklidu trůnící nerušeně vedle sebe.

Stačí mi půlden, abych se tady cítila jako doma, okamžitě si vytipuji oblíbenou kavárnu, obchůdky i restauraci. Neznámo se vmžiku stává provizorní domovinou.

Jediné, co je tady neocenitelné, že zde neběhají opice a nepřepadávají vás za bílého dne a můžete klidně jíst na ulici nebo nosit nákupy. Výjimečně nejste v ohrožení, že vám vytrhnou od pusy banán nebo se odvážně zmocní vaší nákupní tašky;-).

Zdejší lahůdkou jsou meruňky proslavené po celé Indii, ať už čerstvé nebo sušené, trhovci je prodávají na každém rohu jen tak na zemi. Všude kolem jsou k vidění i ke koupi originální tibetské suvenýry a šperky, což je past nejen pro oči, ale především pro peněženku, protože pokud si člověk uvědomí, že si místní za tři měsíce musí zaopatřit živobytí na zbylou část roku, chcou se mu ze soucitu tady zanechat veškeré úspory.

Místní náměstí je nyní staveništěm, podle obrázků a plánů dochází k „beautifikaci” (zkrášlování), ale v budoucnu se promění v betonovou stvůru bez zeleně jako většina zapadních metropolí (zcela mi připomíná zhyzděné náměstí v centru Ostravy, bohužel ne vždy jsou změny k lepšímu);-(.

Škoda jen, že místně typický kolorit byl přebit západním, všude kolem jsou pizzerie jako byste byli v Římě.

Volím standardně místní lokál, vystoupám do restaurace na střeše s příznačným názvem „Leh View Restaurant" a všudypřítomný ruch se rozplyne při kouzelném výhledu na ikonu Lehu - palác věrně kopírující originál v Lhase (hlavní město Tibetu).

Rozhled je impozantní, 360 stupňů zaručeje pohled na zasněžené špičky Himalájí i kamenitopustinné ladacké údolí. Celé okolí je atypicky vysušené a lačné po vodě.

Objednám si jablečný mošt z Kašmíru a „momo" tradiční tibetské knedlíčky plněné podle chuti, jen si račte vybrat - zeleninové, sýrové, kuřecí a buď vařené v páře nebo smažené. Originální delikatesa připomínající italské raviolly je na seznamu zkušebních povinností v cizokrajném území!

Nejvtipnější je, že zde nikde v nápojovém lístku nenajdete pivo či jiný alkohol, to pro ty, co si rádi dají do nosu, je jistě nepříjemným překvapením. Detailním pozorováním zjišťuji, jak to tady místní hoteliéři obcházejí... Servírují pivo v keramické konvičce na čaj a sklenička je obalená v ubrousku, aby nebyl vidět typicky zlatavý mok. Jedině pěna ze zobáčku prozrazuje, co je jejím obsahem;-)

Poté, co dva Američané zklamaně prolistují nápojákem a ušklíbají se nad čerstvými džusy, lassi (nápoje z jogurtu), horkými nápoji i limonádami a už se mají skoro k odchodu, jim někdo od protějšího stolu prozradí, že si pivo můžou objednat tajně. Ti srdečně děkují, že jim tato informace zachránila život. Vidíte, jak málo stačí k přežití či chvilkové životní radosti;-).

Všem pivním fandům prozradím tajemství, nebojte se, nebudete trpět abstinenčními příznaky… Není sice na čepu, ale je tady s příznačným názvem Godfather (Duchovní Otec) a láhev o obsahu 0,75 litrů stojí 200 indických rupií (cca 70,- Kč).

Připíjím vám na zdraví aspoň virtuálně, já si svoje kazit nebudu;-).