Turtuk, poslední vesnička před pakistánskými hranicemi spadající lokálně do údolí Nubra. Organizované výlety někdy nemile překvapí, transportují vás někam, kde naprosto nic není! Deset hodin jsme se drkocali úžasně panoramatickým údolím a do cíle jsme dojeli před západem slunce, vyprahlí a hladoví.

Naše rozladění rozptýlil luxusní kemp (Turtuk Holiday), jehož stany s vlastní přizděnou koupelnou mají exluzivní vybavení, a kdyby tady ještě visela plazmová televize, nabydu dojmu, že jsem v pětihvězdičkovém hotelu evropského formátu. Podotýkám, že je zde spachovací WC i plochá baterie u sprchy:-).

Mé rozpoložení ze sebe naštěstí spláchnu sprchou (ledovou), a pak radostně skáču do bělostných peřin a nové madrace jsou tak pohodlné, že si lebedím jako bych byla doma a nejraději bych tady zůstala měsíc. (Ten, kdo cestuje dobrodružně, tak ví, že pohodlné posteli a voňavému povlečení se nic nevyrovná;-).

Tetelím se v pohodlí, ale zvědavost mi nedovolí, abych v nicnedělání pokračovala, musím přijít na kloub důvodu, proč sem lidé zbůhdarma cestují. Nenacházím žádné opodstatněné vysvětlení, jsem na konci světa mezi horama, ale skromnost a mírumilovnost jsou znatelné, citelně rozvířené ve vzduchu a zakořeněné v každém pohybu domorodců. Klid tady čpí z každého rohu a jediné, co zde můžete, je vnímat neskonale malebnou atmosféru, kterou nikdo a nic nenarušuje.

Nejsou zde žádné atrakce či neobvyklé zajímavosti, ale zato si můžete natrhat meruňky sladké jako med rovnou do pusy, pozorovat pářící se bělásky nebo pomoci místním vázat snopy, protože mají zrovna žně. Aktivně se zapojuji do ranního chodu vesnice, přijetí je přátelské. Pracovití klučíci mě chtějí do party a roztomilá žena mi uvazuje šátek tak, abych se neudusila od vířícího se prachu. Smějí se mi, že teď vypadám jako teroristka a já se s nimi okamžitě sžila;-).

Dovolila jsem si přijímat vše jak je v místní prostotě a zajímavosti prostředí neberou konce. Většina zdejších pracujících je z Nepálu, jako povětšina vojáků strážící v hojném počtu indo-pákistánské hranice. Díky intelektuálni konverzaci se dovím, že v Koránu jsou věnovány kapitoly Ježíši Kristu, a že ho muslimové zbožňují.

Paradoxně děti ani většina dospělých se nechce fotit, razantně gestikulují, že nesouhlasí. Jsou striktní a nesmlouvaví, neznám důvody, ale respektuji. Takto zásadní a odmítavé přístupy jsem dlouho nazažila.

Ale rozpustilí kluci u cesty nám to náležitě vynahradí, vystrkují na nás pinďoury a další si zase strkají prst do pootevřené dlaně jako sprosté gesto znázorňující pohlavní akt...

Kde na to propánajána chodí??!! Kdo jim takové nechutnosti doručil až sem, do pustiny opuštěné dědiny:-?

Jsme pomalu v místech, kde už ani lišky nechodí dávat dobrou noc, protože to mají z ruky a tyto děti ostentativně žebrají, provokují a zkouší, co si můžou dovolit. Nestydatě vytahují z našeho auta co se jim zlíbí. Vím, že nic nemají a moje láskyplnost nezná hranic, ale když postrádají uctivost a roztomilost, i moje soucítění se rozpouští v neznámých končinách.

Tak to byl „Tuk-Tuk" (motorizované asijské vozítko;-), jak říká vtipně naše spolucestující Martine z Francie.

Mně se nakonec tady velice líbilo, a pokud nemáte co na práci či lepší plány, cestovní zpestření tohoto druhu vřele doporučuji, ale jen na vlastní nebezpečí nebo na úkor toho, že se tady ukoušete nudou:-).