Mnišský hobbitín v Diskitu se nachází na skále a pochází ze 14. století, žije zde padesát pět mnichů a jejich činorodost a veselost nezná mezí.

V chrámu mnich mudruje mantry a na vyholené hlavě má červené brýle Ray Ben, úplně stejné barvy jako jeho róba. Všechno, co mají na sobě je šafránově červené, mnohdy jsem překvapená jaké stylové doplňky zdobí jejich vizáž od ponožek, sandálů až po obaly na iPad.

Vedle chrámu mají i muzeum s artefakty a servírují čaj s mlékem každému, kdo přijde. Super občerstvení, hlavně po ránu pro ty, kdo se sem vyšplhají s prázdným žaludkem.

Usrkávám čajík a kochám se tím neskonalým výhledem, vůbec by mi nevadilo se tady na nějaký čas usadit.

Dávám si druhý šálek, je tak sladký a kořeněný, že je to uplná pochoutka, nezdá se to, ale vycítím, že je vařený z mnišské lásky. Placení se zde odehrává na darovací bázi, neváhám a platím sto rupií, když vidím maličké mnichy s kanystry, jak peláší pro vodu z horského klášteru dolů několik kilometrů. Ujišťuji se a senior mnich mi tuto skutečnost potvrzuje, nemají tady přítok vody. Všechnu zásobu pro tuto pevnost musí přitáhnout v rukách z údolí. Tak to je velký trénink karma jogy (láskyplné vykonávání služby pro druhé).

Za 100 rupií bych měla teoreticky 10 čajů, ale i když vypiju pouze dva, náležitě ohodnotím jejich pohostinnost a ochotu.

Je to skvělá investice, toutou cestou podpořím chod klášteru a dobrotu, kterou tady denně servírují nově příchozím zvědavcům či poutníkům.

Usmívám se nad recyklací peněz, jak je řetězec vydávání uzpůsobený situaci, tu stovku, co jsem teď investovala do kláštera, jsem včera ušetřila za ubytování, protože sprcha byla rozbitá a já se v podřepu myla pod sprchovacím kohoutkem a vydyndala si slevu za tu újmu:-).

Na co by si všichni návštěvníci posvátných míst měli dávat pozor je, aby dodržovali předepsané regule. Všechna místa mají svá daná psaná i nepsaná pravidla a vyžadují od veřejnosti uctivost a respekt.

Je smutné pozorovat, když někteří Indové, Španělé či Italové, jsou uřvaní, hluční, naprosto bez respektu k speciálnímu místu, přitom všechny nápisy je vyzývají k tichosti a ohledu k meditativnímu charakteru klášteru. Je to snad znak nevyspělé inteligence či nebetyčné ignorance?

Kdo ví, každopádně je to nevhodné. Úplně největší extempóre je, když si dvě postarší turistky čapnou v chrámu na stoličku se svatými texty.

Vyměnili jsme si soucitné pohledy s mnichem, který zrovna vykonával službu a skládal khaty (bělostné šátky symbolizující požehnání). Začal potichoučku recitovat mantry snad proto, aby se přečiny nevědomých rozptýlily.

Nejhorší prohřešek totiž je, když svaté texty jen překročíte, nedokážu si ani domyslet, co to udělá s karmou dotyčného, když si na ně sedne zadnicí...

Nejvtipnější na celé situaci je, že ony dámy o ničem takovém zásadním nemají ani potuchy…

Takže až se někdy ocitnete na místě, které je posvátné, ohleduplně se chovejte a respektujte místní zvyklosti! Děkuji:-).