Cesty jsou po povodních konečně otevřeny, jupí!

Teprve teď začne to správné echtovní cestování, místní transport je na to jako dělaný:-)

Moje vzrušení nezná mezí, konečně začíná ta pravá pouť do neznáma.

Teritorium další výpravy je Tso Moriri, jezero s nomády. Do těchto oblastí musím mít speciální povolení, což není problém, vyřizuje se sice přes cestovní agentury, ale vždy musí být nejméně dva dobrodruzi. Naštěstí na ulici vrazím do známého z Dharamsaly, který má stejné záměry a celé dopoledne hledá druhého, paráda, tak tento zádrhel máme vyřešen!

Autobus odjíždí z místního stanoviště v 6:30 ráno, pořizuji nezbytný proviant na cestu, protože místo, kam se chystáme, vypadá osiřele.

Udělám si rozlučkovou pochůzku po Lehu, západ slunce sleduji od paty paláce u gompy (budhistická svatyně), absolutní nádhera a nachovost zapadající chvíle jsou nepopsatelné, to jsou právě ty momenty, kdy člověk cítí pouhou přítomnost svého bytí. Ale okamžitě vystřízlivím z omamné podívané, protože v cestovce mi sdělují, že nikam nepojedu...

Cože? To snad ne!

Taková čára přes rozpočet, s něčím takovým jsem vůbec nepočítala. Vysvětlení je prosté, od 14 hodin je celé město bez elektrického proudu a nemůžou mi tudíž zkopírovat potřebné povolení, bez kterého se neobejdu. Mám přijít znovu v půl deváté a uvidíme.

Filosofuji sáhodlouze nad zásahy osudu, co to znamená, že se nemohu pohnout z místa? Elektrický proud zkouší mou psychickou odolnost, protože nejde více jak 24 hodin. Ale naděje umírá poslední, vycházím do ulic po setmění vyzbrojená čelovkou a hvězdy nad hlavou jsou o to více čitelnější než když jsou přesvětleny pouličním osvětlením.

Některé restaurace používají generátory a mají světla na rozdávání, v jiných se hoduje při svíčkách. Nevypadá to nadějně s mým okopírovaným papírem, jen doufám, že mi tento nešvar nezhatí mé plány na cestování.

A opravdu, juchů, i když prodejce sedí po tmě u plápolající svíčky, mých pět kopií je úhledně připraveno!

Teď už nic nebrání tomu, abych se rozjela vstříc neprobádané destinaci.