Je t'aime Martine!!!

Když člověk cestuje, je mnoho faktorů, jež musí mít pod kontrolou. Musí si být vědom nástrah cizího prostředí, dbát na bezpečnost i hygienu, brát v potaz ohrožení na zdraví, dodržovat plány či předsevzetí. Na čem podle mne ale záleží úplně nejvíce je společnost, compaňeros, cestovatelští druzi kráčející po našem boku a kteří jsou nedílnou součástí naší Cesty. Totiž i nejkrásnější dobrodružství se přemění ve fiasko, pokud nám ho někdo svou přítomností zhatí či zcela zprotiví.


Mnohokráte jsem se napálila, vycestovala s někým, koho jsem dobře neznala, ne dostatečně jejich skutečné povahy a charaktery. Přehnaná očekávání, nepochopitelné chování a negativní názory vedly k jedinému objevnému poznání a to, že raději budu SAMA se sebou na své pouti než s někým, kdo nesdílí stejné vyznání a má jiná měřítka či názorové vnímání. Neustále se přizpůsobovat, domlouvat a dohadovat, řešit co kdy, kde a jak, tohle vše odpadá když jsem sama. Uf, to je úleva a nebetyčná svoboda! Tím pádem se oddávám proudu událostí bez jakýchkoliv dotěrných otázek, kompromisů a nepoměrů, vytvářím si absolutní prostor pro autentické prožívání a otisky mých stop na povrchu zemském jsou bez zklamání, čímž anuluji, veškerá pochybení:-).


V některých případech je ale společnost příjemná, obveselující a někdy dokonce nezbytná, pokud cestujete a jediná šance jak se dostat na dotyčná místa je sdílení společného vozidla. A tak jsem potkala Martine. Francouzku, která cestuje taky sama. Ikdyž je s angličtinou na štíru neváhá a vydává se do různých zemí, naposledy byla v Mongolsku a teď brouzdá odvážně himalájskými končinami. Podotýkám, že není žádnou vysportovanou cestovatelkou, je to spořádaná madam ve věku mé maminky, ale její životní elán je obdivuhodně enormní.

V pronajatém jeepu sedí vždy vedle řidiče, toto čestné privilegium jsme ji udělili samozřejmě na základě věku a ona si ho řádně užívala. Neustále měla vystrčenou hlavu z okýnka a na všechny pocestné mávala, všechny zdravila místním pozdravem “Julé”, donekonečna prosila řidiče, aby ji zastavil a ona si mohla nafotit všechnu tu nádheru kolem. Vždy mu uctivě poděkovala. Já fotím neustále, ale ona je ve focení přebornice, jestli za den nacvakala dva tisíce snímků, tak fakticky nepřeháním. Byla neúnavná, zatímco my třicátnící jsme večer padali únavou, ona plánovala, ve kterém týpí si dá večeři a do půlnoci zpívala s místními ladacké lidovky. To jsou jen malé útržky z našeho společného cestování ladackými kouty.


Kochám se výhledem do údolí ze skalního útesu na němž statečně stojí klášterní zdi a

sleduji, jak se po zašněrované cestě vinoucí se ke klášteru přibližuje automobil. Jako jediný zastavuje u stúpy u cesty. Ach ano, má intuice mě neklame, kdo by to mohl jiný než má spolucestovatelka Martine z Francie!

Sedím v kuchyni s mnichy, usrkávám čajík a pozoruji scénku na rohoži údolí. Až Martine nafotí sto fotek, nabaží se okolím, teprve pak je připravena nasednout do auta. Auto neujede ani padesát metrů a už znova zpomaluje, protože pokyn zní jasně: “Přibrzdit”, aby si vše mohla nafotit:-). Její postavička je prostě nepřehlédnutelná, červená goretexka a modré šusťáky ji charakterizují na každém kroku. Shlížím k ní z vrcholu a bezprostředně se mi roztáhne obličej do širokého úsmě