Naděje Sametové revoluce - zápisky z roku 2015


Vybavuje se mi zcela přesně moment, když jsem seděla před televizí v Kathmándu, hlavním městě Nepálu a první, čím začínaly ten den zprávy na CNN byly ukázky ze 17. listopadu 1989, vzpomínka a oslava toho, co se před 20 lety v ČSSR odehrávalo. Husí kůže po celém těle a slzičky dojetí byly autentické projevy zasloužené svobody. Záchvaty vděku otřásaly mou osrdečnicí, vždyť nebýt těchto zlomových událostí, tak bych seděla doma za ostnatými dráty a možná bych se podívala do východního Berlína či se nanejvýš vykoupala ve slané vodě u břehů Jugoslávie.

Automatická reflexe toho, čeho jsem se na rozdíl od mých rodičů a prarodičů dočkala byla srdceryvná, jsem majitelkou cestovního pasu a razítka do něj sbírám jako plíšky od piva. Nespoutaně si brouzdám po světě jako Willy Fog a svoboda projevu či pohybu se stala naprostou samozřejmostí mého bytí, ne všichni však mají to štěstí…


Šest let od tohoto vědomě prožitého momentu uteklo jako voda a já se v reakci na politicko-ekonomické poměry v České republice raději uchýlila na jiný kontinent, abych nemusela osobně přihlížet a participovat na degeneraci demokratické společnosti. Vždyť to, co se děje na politické scéně je politováníhodné, kredit uctivého a spořádaného občana je pro státníky neznámá, ikony současné politiky jsou nuly doprovázené korupčním skandály a nehledě na hlavu státu, ta je výsměchem všem, kteří v minulosti stáli v ulicích a toužili po svobodě.


SAMETOVÁ REVOLUCE, název sám o sobě něžný a plný naděje. Pro nás, „generaci Husákových dětí”, znamenala vysvobození ze socialistické šedi a úzkoprského vnímání světa východního bloku. Bezesporu znamenala obrodu národa i jeho smýšlení, transformaci vmímání osobitosti a celistvosti.


Já sama, tehdy dvanáctiletá, hrdě nosila trikolóru a fandila Občanskému fóru. Na konci listopadu 1989 jsem ostentativně vrátila pionýrský průkaz a pomalu ale jistě začínala má éra svobodomyslného bytí v demokracii. Už tenkrát jsem milovala společenskou pospolitost, přátelskou soudržnost a bezbřehou naději, že se vše v dobré obrátí. Co bylo pro mne nejpodstatnější, jak na sebe lidé byli vlídní, ohleduplní, zapálení a nadšení. Atmosféra těchto dní byla nepopsatelně jiskřivá, výjimečná přičiněním všech obyvatel a jejich povznesené nálady. Vnímala jsem do morku kostí, jak život začal dávat nový smysl všem obyvatelům a rozměry svobody byly tenkrát ještě těžko představitelné a podchytitelné.

Revoluční euforie zachvátila celou populaci a jedině komunistickým přívržencům byla proti srsti, ale společenská svědomitost a houževnatost davu způsobila, že jsme i ty největší socialistické velikány zahnali do kouta a zmocnili se moci pro novou, tehdy ještě Československou demokratickou republiku.

Jásot, veselí, viktorky, hromadné zpěvy a pochodování ruku v ruce byly nezapomenutelné, jednota a sounáležitost byly na programu dne a všichni do jednoho věřili, že „jednou budem dál (jen víru mít, doufat a jít, jednou budem dál já vím:-).”


Vybavují se mi slova revoluční hymny paní Kubišové: „Ať mít dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, ty ať pominou, ať už pominou….” Tato modlitba zněla permanentě, ale jako by nám vyšuměla z uší a vybledla v zapomnění. A vidíte, jak aktuální je i v současné době. Pozbyli jsme hrdosti k české národnosti, nemáme modelové vůdce ani státníky, na které bychom mohli být právem pyšní a náležitě reprezentovali naši zemi v zahraničí.