Před koncem roku jsem zde postovala nadšené sdělení, že na Hedvábné stezce publikovali můj článek “Sedm důvodů, proč po světě cestovat sama: Toto je asi nejhezčí vánoční dárek letošních vánoc a k tomu bum bác přibylo na Sama na Cestách za chvilku 77 nových čtenářů/fanoušků:-) Tajně jsem si přála pokořit magickou 300 do konce roku a je to TU!

Sny se plní na počkání:-))) Děkuji za sdílení a podporování!!!”

Ani ne za dva týdny se z původních 220 se počet “líbivosti” skoro zdvojnásobil, což s povděkem kvituju a moc si vážím přízně i podpory. Opravdu MOC děkuji!

Lajkování považuji za virtuální projevení náklonnosti či spřízněnosti, pochvaly a potěšení někoho, kdo něco tvoří a veřejně sdílí, aby obohatil či rozradostnil ostatní.

Samozřejmě o nic nejde, ale autora vždy potěší, když se o jeho slovní výtvory zajímají jiní, neznámí. Blogeři, spisovatelé začátečníci se snaží, investují značnou část volného času i energie a nic za to nemají. Jim stačí jen dobrý pocit, že se vypsali, řekli světu to, co mají v sobě skryté a podle nich podstatné, co stálo za vyjádření a sepsání.

Kdo píše, ví, jak je náročné poskládat věty a souvětí do slovní mozaiky tak, aby to mělo hlavu a patu a vystihlo podstatu příběhu či prožitku.

Kromě palců nahoru tady mám i komentáře a osobní zprávy a ty jsou mnohdy velice bizarní (někteří po mě chtějí, aby jim mí známí z Japonska poslali čaje, či triky jak na cestách přežít bez financí, atd.). Úplně nejvýživnější jsou samotné komentáře na portálu HS, z těch jsem byla úplně u vytržení, co někteří dokáží ze sebe vypustit. Převažují pochvalné a pozitivní a já se při jejich četbě bavím, na otázku co používám za medikaci, když “přepínám na pozitivní vlnu”, jsem spontánně odpověděla meditaci:-) Další mi doporučil návštěvu psychologa, přičemž mě okamžitě napadlo, zdali dotyčný má medicínské vzdělání na takové odborné posouzení a doporučení:-?.

A tak mě napadá, že Sametová revoluce přinesla mnohé, zejména svobodu projevu i pohybu, akorát se u většinové populace místo přejícnosti a úcty zakořenily emoční rovnice vykazující negativní vibrace. Respekt k názoru jiného člověla je něco exotického, co se v naší krajině ještě moc nenosí.

Nechápu, proč lidé v jednom kuse soudí, hodnotí, negují a shazují. Proč vynakládají svou energii do řádků, které za pár okamžiků vyprchají a málokoho upoutají.

Zajímalo by mě, kdy naposledy tito “komentátoři” udělali něco pro druhé, kdy něco sami napsali, vytvořili, zpracovali a obohatili tak dny druhých. Proč místo toho, aby komentovali cizí výtvory, raději nedělají něco užitečného a smysluplného…

Samozřejmě na své názory mají nezadatelné právo a respetuji zcela i jejich potřebu vložit vlastní pojetí a úhel pohledu k danému tématu. Mají mé plné pochopení, že si mé “důvody, proč cestuji jako singlistka” přeložili a přebrali po svém a pravděpodobně účel tohoto sdělení namotivovat druhé s lehce vloženou nadsázkou, byla pro ně nečitelná.

Ale nebojte se, ani hrůzy z prožitého zeměstřesení v Nepálu v dubnu loňského roku mne od cestování neodradí, proto ani věty cizích nepřekazí mé záměry sdílení a slovní projevy z vlastních zážitků i niterně procítění přítomných chvílí.

Dnes jsem si dokonce všimla, že na Facebooku je další novinka a to, že u komentářů můžete dát i palec dolů = Unlike!!!! Hurá, další rozšíření možností, jak vyjádřit svůj názor k reakci druhých:-).

Takže ať si kdo chce, co chce říká, já jsem se ve zmíněném článku vypsala tak, jak jsem to bezprostředně cítila a tato osobní zpráva (dokonce od muže!), je přesně to, proč jsem tak udělala:-).

„Ahoj. rád bych ti poděkoval za článek na hedvábný stezce, jménem "7 důvodů....". už dva týdny jsem se odhodlával vyrazit na cestu, pro kterou jsem se rozhodl už před rokem. až po přečtení tvýho článku jsem zacílil energii a koupil letenku. proto bych ti rád poděkoval, že jsi mi pomohla se odrazit. přeji lásku a úsměv."

Tyto řádky v podobě děkovného vyznání jsou pro mne tou největší odměnou!!!

A je Vás mnoho, kdo mi opětuje svými láskyplnými vyjádřeními mé snažení.

Děkuji<3.