Před několika dny jsem si neodpustila komenář k “podnikání z pláže”, dnes bych se s vámi ráda podělila o své dojmy z pláže, což je ovšem jiná dimenze, protože tady se nepracuje, ale užívá těžce vydřená svoboda v robotě kdekoli na světě. A každý si zaslouženou pohodičku užívá podle svého gusta.

Dovolená je odvozená od slova dovolit si, a proto si člověk dopřává co hrdlo ráčí a srdce poroučí.-). Povětšinou se prvotní dny prožívají v lenošivé náladě, ale následně, až si člověk náležitě odpočine a setřepe ze sebe všechny stresy a tlaky, jež si nevědomky přibalil do zavazadla, touží zažít něco neobvyklého, mající příchuť exluzivity novosti, a proto vyhledává aktivity pocukrované exotickým nádechem a nejlépe okořeněné adrenalinem.

Ale tady v Agondě, mírumilovné pláži toho není mnoho, co by vás zcela ohromilo či nadchlo. Můžete se sice vydat na moře v dřevěné bárce pozorovat delfíny, ale ty taky můžete vidět pět metrů od břehu, když máte štěstí a jste dobrými pozorovateli nebo můžete surfovat, pokud jsou ovšem dostatečné vlny (na ty čekám už více jak měsíc a jako napotvoru je naprosté bezvlní:-(. Pokud máte zájem si zlepšit kondičku můžete pravidelně běhat po tříkilometrové pláži, procvičovat jogínské asány (pozice) či akro jógu (partnerskou jógu při níž provádíte akrobatické cviky a jeden z vás si připadá, že létá:-).

Nabízí se i romantická projížďka na běloušovi, ale ne vše je tady jen růžové a bezpečné. Častokrát musíte prchat z deky před běžícím stádem krav a nebo odhánět drzé havrany, kteří vám uzobávají potravu přímo z talíře či si foukáte bolístky po žehnutí od medúzy (na toto poranění je nejpelší obklad z octu). Ale jinak se tady toho moc neděje, klasika přímořského letoviska…

Podle mne se nejde přejíst nádhernými pohledy a unikátní září stříbrné hladiny fosforeskující stříbrně zlatými odlesky a drze háže prasátka v odrazu žhnoucího kužele světla. Tyto magické výjevy mi prostě berou dech v jakoukoliv denní hodinu, ale místní pozlátka přírody jsou konstantní a mnohem zajímavější je pozorovat lidské pokolení, jenž si sem přijede zalebedit a vyhodit si z kopýtka.

Se zaujetím pozoruji zdejší panoptikum odehrávající se na břehu Indického oceánu. Mnohdy je zábavnější než “televarieté”, protože scénky se zde odvíjí naprosto spontánně a jejich scénář píše sám život.

Návštěvníci kromě toho, že se několikrát smočí v moři, kde je převálcují divoké vlny, stejně raději surfují na internetu a oči neodlepí od felefonní obrazovky. Namísto toho, aby si dopřáli voraz a věnovali se sobě, tak neustále potřebují připojení s těmi, kteří jsou na míle vzdálení. Sledují, co se děje v imaginárním světě na internetu, a přitom pár metrů od břehu dovádějí delfíni, motýli poletují nad blankytně modrou hladinou a papušci švitoří své ódy na bělostné pobřeží.

Proč vlastně Bůh stvořil všechny ty nádhery a skvostné elementy, jež většinová populace stejně nevnímá a je nedoceněná? S lítostí v srdci sleduji ty, jejichž dojmy jsou pouze virtuální, protože ty autenticky nevoní, neucítí hloubku prožitku a nepodlehnou kouzlu navštíveného místa. Odvezou si s sebou sice stovky fotografií, ale zážitky jaksi chybí.

Přijde mi, že raději měli zůstat doma, když se neumí odpojit od své Facebookové či počítačové závislosti. Ale nesoudím, pouze konstatuji. Každému co jeho jest a každý má svaté právo dělat si co se mu zlíbí a co ho baví. Jen by to nemělo být prázdné, bezvýznamné plýtvání času, ale naopak plnohodnotné prožití smysluplných dní.

Přiznám se, že i já jsem několikrát pochybovačně turisty na první pohled odsoudila. Říkala jsem si, pro pána krále, jsou na dovolené a nedopřejí si chvilku klidu, když neustále poklusem utíkají po pláži k moři nebo do restaurace. A pak mi došlo, že to není proto, že by spěchali a neměli čas, ale proto, že vyhřátý písek přes den pálí a žhne stejně jako žhavé uhlíky a ti, co nemají obutí a jsou na pláži bosi, mohou mít na ploskách nohou i popáleniny:-(.

Už chápu všechny ty úprky a sprinty. Upřímně se omlouvám všem, na které jsem se dívala skrz prsty, došlo mi, že prchají uchýlit se do stínu, kde nic nepálí ani nebolí:-).

Další poznatek je, jak jsou Indové roztomilí, i když značnou část jejich země omývá oceán, stejně většina obyvatel neumí plavat, ale vodu milují a moři se klaní. I muži přes padesát let mají na sobě nafukovací kruh či dětské rukávky a spokojeně a s pocitem bezpečí plovou nad vodou. Dokonale je stráží plavčíci, kteří jsou náležitě vyškolení a kdyby bylo potřeba, okamžitě přispěchají na pomoc a zachrání tonoucího, poskynou mu první pomoc.

Střípků a postřehů je mnoho, když člověk vnímá, co ho obklopuje a vytváří přítomnou realitu. Dojmy jsou pestrobarevné a poučné, záživné a podnětné zároveň a nezbývá, než s povděkem přijmout všechny impulsy a zázraky odehrávající se v jeho zorném poli. Mne naplňují nadějí a porozuměním k ostatním. A nabývám plného vědomí, že ne vše je tak jak vypadá a na první pohled se zdá. Předsudky a soudy odsunuji do pozadí a snažím se vnímat všechno v jeho prosté podstatě, bez přikrášlování a myšlenkových označení či slovních determinací.

Sluncem políbené pláže při západu slunce okupují lidé, kteří se věnují meditaci. Pravidelně se ráno i večer vyrojí jako houby po dešti. Je jich tady na břehu nepočítaně a mé srdce plesá, jak dalece se vývoj vědomé společnosti pomalu, ale jistě proměňuje k mentální obrodě a psychické pohodě. Což je skvělá upomínka, že nic není jen černé a bílé…

Každý z nás má vlastní bytostné odstíny i niterné potřeby a sluneční paprsky jsou od toho, aby nám je pomohly rozjitřit a smyslně podpořily naše vnímání okolí.

Přeji všem slunečný den prozářený vlastním jasem!