Sama jsem se na Cestu vydala, ale pravdou zůstává, že nejsem nikde sama:-)

Sama ovšem neznamená osamocená, všude kolem mne jsou po světě rozeseté stejně naladěné Osůbky, Osobnosti a Človíčci směřují vstříc svým snům, touhám a nebojí se obětovat teplo domova na úkor neznáma, a tohle je přesně to, co jsem hledala!

Samotu nelze zaměňovat s osamělostí, samota je dobrovolná a velice prospěšná pro

vlastní sebeuzrávání. Vždyť nadarmo se neříká, že sami se sebou vydrží jen vyspělé osobnosti. Když neumíme být sami, neustále utíkáme do společnosti. Vyhýbáme se záměrně vlastní nicotě, protože se v ní necítíme komfortně. Úzkostlivě se bojíme být sami se sebou, utápíme se v pocitu osamění, což je opakem uvolnění.

Ale kolik z nás si může takový luxus dopřát? Být sám se sebou alespoň několik hodin denně bez toho, aniž bychom museli s někým telefonovat, smskovat či kontrolovat cizí životy na sociálních sítích či sledovat televizní programy…

A být sami sebou? No tak to už je na jednoho příliš! Navíc jsme odjakživa svázání stereotypy chování a zažitými staromódními pravidly, které nás uniformně vychovávají a striktně diktují, co je dobře a co je absolutně společensky nepřijatelné. Vše máme naučené, převzaté a naše přirozenost je tak pohřbena zaživa.

Samota mi otevřela oči, jaká opět chci být bez ohledu na to, co tomu řeknou ostatní.

Samota je jako propustná membrána umožňující prozřít skrz vlastní nitro, jenž je jako studna, jejíž dno je velmi hluboko. Čím déle si člověk samotu dopřeje, tím více nachází poklady v sobě uložené, přirozené a zatím nepodchycené.

Paradoxně, když jsme sami tak povětšinou trpíme, užíráme se, že nejsme v blízkosti našich nejbližších, kteří uměle zaplňují pocity prázdnoty. Osamělost vyvolává palčivou nespokojenost, která se dostavuje ruku v ruce s melancholií, potuplovanou bezbřehými depresemi a pochybami nad našimi životy.

A přitom je samota grandiózní společnicí a nejlepší učitelkou mentální hygieny.

Já sama jsem díky času v izolaci našla opět vlastní nefalšovanou Svoucnost, blaženou přítomnost bez masek a přetvářek. Autenticita osobního nalezení a akceptace přítomného dění jsou pro mne největší odměnou za úskalí, nepohodlí a nástrahy. Všechno, co se v mém životě objeví, je nadočekávání a líbezným požehnáním, protože na ničem nelpím. Už se neženýruju a usmívám se od ucha k uchu a vždy ochotně nabídnu pomocnou ruku tomu, kdo o to zrovna stojí.

Shakespeare vyřkl doživotní otazník svébytnému výběru: “Být či nebýt” a já si každodenně upřímně hledím do očí, když si v zrcadle zodpovídám, zda si přeji být sama nebo svá:-). Odpověď je nasnadě: oboje je správně!

Ať je to tak nebo tak, jsem ráda, že JSEM!

A s tímto uvědoměním kráčím životem:-).