Přistání v Kathmandu jsem si nálažitě vychutnala a milé uvítání imigračního oficíra, který s úsměvem od ucha k uchu vyzvídal, jak dlouho se zde zdržím jen proto, aby věděl, jaké razítko mi má píchnout do pasu. Impulzivně jsme se rozhodla pro měsíční vízum, když už jsem tady, tak proč ne. Druhá varianta na patnáct dní, je pro mne příliš krátká.

Moje duše opět zpívá a srdce plesá, cítím se opět jako doma, sice na míle vzdálená své domovině, ale spirituálně jsem s touto himalájskou zemičkou spojena neviditelnou pupeční šňůrou.

Chrámy, hory, výšiny a sníh, to jsou mé organické drogy, nic jiného rozradostnění a pocitu naplnění nepotřebuji. Všude, kam oko dohlédne, se ve větru třepotají modlitební vlaječky žehnající okolí i jeho bytostem bezpolestné bytí a zároveň symbolizují přírodní elementy (prostor, vzduch, oheň, voda, země).

Každodenním bonusem jsou úsměvy a přátelská pohostinnost v této zemi třetího světa je nadpřirozeně kouzelná a naprosto nezištná. Prostě magická pohoda.

Klasika při cestování je, že si vždy každý stěžuje, jak se dotyčné místo za pár let změnilo, zdražilo, přelidnilo a já nevím co… Ale já toto nepálské velkoměsto beru v současné realitě takové, jaké je. Skvostné, pulzující, barevné, živelné, voňavé i zamořené.

Neporovnávám, nehodnotím, nesoudím, miluju to tady, i když hektickému tepu života bych se raději vyhla, ale to není žádný problém, stačí se vloudit do přítomnosti blízkých chrámů a oáza klidu i radostných vibrací vás v ten moment změní k nepoznání.

Uctiví mniši se proplétají v davu turistických zvědavců, pomalu i z Boudhanathu se bohužel stává konzumní Disneyland. Ale ten, kdo cítí a vnímá odvěkou historii a čistou energii, se strhnout nevědomým davem s prstem na spoušti fotoaparátu nenechá. Nákupy suvenýrů tady prostě vynechá. Stačí se usadit v uctivé tichosti ve stínu stupy a pozorovat dění kolem sebe či v sobě, podle toho, co zrovna uznáte za vhodné:-).

Budhovy oči vás stejně nenechají na pokoji, střeží vás při každém pohybu a propichují svědomí, zda jste k sobě pozorní a nasloucháte hlasům v sobě umlčených. Jste pod jeho drobnohledem a věřte, že mu nic neunikne. Stačí pár minut zodpovědného pohroužení se do sebe a okamžitě cítíte oživení duševní membrány, jež do vnitřního těla propouští zapomenuté, odcizené vjemy díky bdělé pozornosti.

“Om mani padme hum” - nejznámější budhistiská mantra soucitu v sanskritu vyhrávají CD stále dokola a naprosto svévolně si ji osvojíte a pak na každém kroku prozpěvujete. Maly - dřevěné korálky, které stará generace žmoulá mezi prsy a zároveň recituje mantry a pochoduje přes přechody či kolem kory (posvátný okruh pro věřící), ty každý turista musí mít, je to nejtypičtější suvenýr stejně jako modlitební mlýnky.

Úklony staříků a bezzubé úsměvy stařenek pro než jste jakoby pokrevními syny a dcerami. Modlí se za každou živou bytost na této planetě a jediné, po čem díky své víře touží je upřímné přání, aby se každý vyhnul utrpení, soužení a bolesti.

A ono to opravdu funguje, alespoň pro mne:-). Vybavuje se mi zřetelně podzim 2009, kdy jsem se v Nepálu ocitla poprvé. Byla jsem naprosto unešená a nadšená z každé maličkosti odehrávající se na této spiritualitou nabité půdě. Roztomilí trhovci, přemlouvační průvodci, extrémně dovední taxikáři a trpěliví řidiči rikši, rozkošné, usnoplené děti, kterým utírám nosánky na potkání. A všude sochy Budhy a jiných božstev.

Jsem opět jako ve spirituálním ráji. Zbožňuji veškeré artefakty, procesí a rituály. A fakt, že jsem se zde zničehonic ocitla, mi dává možnost reflexe toho, jak vše započalo…

Odvíjelo se podle osudem připraveného scénáře a bylo jen na mně, kdy se definitivně rozhodnu a prchnu z nepřívětivého světa peněz, zášti a závisti, který nepřináší nic jiného než závislosti, nemoci a pohromy lidského pokolení. A přesně tyto zdejší výjevy mě konvertovaly na Cestu k sobě samé.

Ani nevím jak, ale naprosto intuitivně se vše odehrálo. Jako noty na hudební osnově, stejně spořádaně a uceleně mé kroky směřovaly k místům a lidem, jež jsem tentráte potřebovala. Hodně jsem poslouchala, vnímala a rozradostněně prožívala všechno nové a neznámé. Při každé příležitosti jsem točila modlitebními mlýnky, přála jsem si zdraví pro mou rodinu i přátele, pro sebe, ale hlavně, za co jsem se modlila nejvíce bylo, najít “svou Druhou část”… (Najít partnera, který se mnou udrží krok a budeme mít společné cíle, zájmy a milovat se až do skonání dní).

Teď se tomu od srdce směju, je to až k popukání, protože ono se mi to vyplnilo! Ale však to znáte, dávejte si bacha, co si přejete a jak to formulujete (chicht).

Stalo se přesně to, o co jsem žádala. Já našla SAMA SEBE!!! Opětovně cituji mé přání: “svou druhou část”, chápete.-? Vyplnilo se mi doslovně a do puntíku. I když jsem samozřejmě myslela někoho opačného pohlaví, kdo mě kdykoliv pohladí:-).

Ale to, že jsem nejprve musela najít “mé druhé já” a vzkřísit ztrouchnivělé nitro je naprosto nejvíc, co se mi mohlo přihodit. A jak se to vlastně všechno událo a začalo se odvíjet klubko osobního příběhu, o tom jsou v podstatě mé vyprávěcí etudy. A není náhoda, že právě v Nepálu jsem byla poprvé SAMA NA CESTÁCH…

Ale o tom až zítra:-).