Hodně z vás mi píše a ptá se, jak jsem zvládala osamění, samotu při mých výpravách, ale teď už to můžu říct na plnou pusu: „Právě naopak, pravda je taková, že na cestách se nikdy necítím osamnělá, opuštěná, zatímco doma, tam jsem se cítíla právě nepatřičně, nepochopená, nepodporovaná, jiná.

Milionkrát jsem si vyslechla od těch, které miluji nejvíce, že jsem sobecká, že myslím jen na sebe a tyto slovní útoky zůstaly ve mně jako bolavé krvavé rány a díky mé útlocitné povaze znamenany odsuzující, ponižující handikepy, které mě dlouhou dobu držely zpátky a brzdily v plnění mých snů.

Potácela jsem se na souostroví nepochopení, neměla jsem žádné morální opory, neslyšela slova povzbuzení a nedočkala jsem se nikdy podpory od mých nejbližších, protože skoro všichni mě měli za blázna, co hazarduje s životem a přednostňuje své potřeby a vymyká se klasickému, standardizovanému a společensky přijatelnému způsobu života.

Ty, co mi opravdu fandili a přáli mi to nejlepší, bych spočítala na prstech jedné ruky. Jediná kamarádka mne od prvopočátku povzbuzovala a říkala, že jsem hrdinka, ale ostatní pochybovali, lámali nade mnou hůl, dívali se na mne skrz prsty, nebo se o mě báli či záviděli… Kdo ví.

Přesně takové neúrodné podhoubí jsem měla na začátku výprav do světových končin. Po návratu všichni lačně hlatali mé vyprávění a nemohli se dočkat, až uvidí fotky a vyslechnou si detaily dobrodružných poutí.

Nemyslete si, nebyl to žádný med, ustát nátlaky okolí a jít si za svým. Pomluvy bolely, nepřejícné pohledy zabíjely mé odvážné plány, ale nakonec jsem se vymanila a ustála všechny útrapy společenského posuzování.

V rozhodujících momentech, kdy jsem s nejbližšími sdílela své sny a plány a byla v rozpacích, tehdy jsem byla nejosamnělejší. Sama. Nepochopená, nepodporovaná a citově zdemolovaná, psychicky zdevastovaná. Přátelé měli oči navrch hlavy a zamítavě kroutili hlavami. Potřebovala jsem jen nakopnout, slovně, psychicky vyhladit mé nezodpovězené otazníky.

To byly největší bolístky, které jsem si vezla s sebou na cesty, než jsem pochopila, že s názory druhých nic nezmůžu. Musela jsem si vyjasnit sama v sobě, že je to můj život a buď můžu sedět doma na gauči jako knedla, a nebo zmobilizuji veškeré své přednosti a schopnosti a vydám se do světa, jak jsem to odjakživa chtěla. A já to dokázala.

Slova, že to je fajn nápad, nebo že to zvládnu či dokážu, jsem si musela říkat a opakovat v duchu sama pro sebe. V okolí nebyl nikdo, kdo by je vyslovil, kdo by mě chlácholil či povzbudil. Neměla jsem ve svém bezprostředním okolí nikoho, kdo by byl podobného ražení, kdo by s gustem překonával meze vlastních možností nebo se vydával vstříc za hranice všedních dní, upřednostňoval zážitky před majetky.

Tak to vidíte, není to žádný med bojovat s předsudky a strachy druhých. Proto nečekejte na podporu ostatních, málokdy skutečně nepochopí, co se vám honí v mysli či rejdí v duši.

Stejně tak, jako “to, co je v životě důležité, je očím neviditelné” (jak napsal A. S. Exupéry v Malém Princi), stejně tak i to, co je v nás samých je slovy nepopsatelné a druhým nesdělitelné. To co máme v sobě, málokomu čitelně vysvětlíme.

Společenské názory se sice o něco málo zmodernizovaly, možnosti cestování už jsou přijatelnější a na lepší úrovni než před lety, a také nejsem sama žena, ani jediná Češka/Moravačka, která cestuje sólo, ale stejně stereotypy myšlení a obavy rodiny jsou pro nás dobrodruhy okovy. S tím bohužel my nic nezmůžeme.

Ale pokud cítíme, že cestování či nomádství je pro nás právě to pravé ořechové, naslouchejme sobě a nikoli nepřejícným či úzkoprsým šotkům. Pokud se totiž neodhodláte, budete neustále zamindrákovaní, že žijete životy jiných a hrajete podle scénáře druhých a ne svých. Svědomí, že nejste sami za sebe, vás vždycky dostihne. Jde o to, rozhodnout se zodpovědně, zda chceme být dokonale šťastní či litovat svých neuskutečněných přání.

Ano, je pravda, že na cestách číhá řada nebezpečí, ale podle mne je riziko toho, že upadnete do mentální agónie nespokojenosti a neurotické prázdnoty, je mnohonásobně vyšší a nebezpečnější než kriminalita celého světa.

Stůjte si za svým a přeji vám, ať vždy ustojíte vlastní přesvědčení před nátlakem většiny! Výhoda je, že se doby mění a smýšlení se posunuje závratným, chápavě přejícím způsobem:-).

Přeji krásnou neděli všem dobrodruhům a single cestovatelkám

S láskou,

Vaše Alexka