To, že odlétám do Nepálu a pokořím vlastní rekordy, jsem mamince prozradit nemohla, už tak mé potápěčské výpravy v exotických zemích ji nenechaly spát a přiznat pravdu, že se budu štrachat přes pět tisíc metrů na Horu, to by tehdá prostě nerozdýchala, i když mě stejně hned odhalila. „Do Nepálu a co tam budeš dělat? Lézt po horách, že???!!!” Já mlčky přizvukovala, vždyť ona mě dokonale zná…

Moje plány jsem svěřila kamarádce, aby věděla, kde se budu pohybovat. Ta na mne okamžitě vyjela, že jsem se asi zbláznila. Co když si vymknu kotník nebo nebudu moct v té výšce dýchat, a kde budu spát, co budu jíst a pít???

Milosrdně jsem ji chlácholila, ať nemaluje čerta na zeď a jestli ví, že to, na co pomyslí, si do života sama přitahuje? Mně se nic takového nestane, ubezpečila jsem ji skálopevně a dvojité pojištění mě v případě ohrožení života ochrání (na platební kartě a u Alpenvereinu). Obrátila oči v sloup a říkala, že stejně nebude klidná, dokud se nedozví, že jsem živá a zdravá.

A tak jsme na konci října odletěli, Kathmandu, nepálská tržistě a údolí, nekonečně dlouhé trasy, prostinká jídla a přátelské doprovody, místní úsměvy, to je na dlouhé povídání. Podstatné je, že jsem v Nepálu objevila svou hlavní podstatu. Hlavní úlohu sehrálo spojení s přírodou, napojení na čistoskvoucí energii, pravidelný pohyb, vědomé dýchání. Všudypřítomné mantry mi vlivy znovu krev do žil a rozproudily adekvátně krevní oběh. Velehory jsou mé sestry a přírodní živly jsou mí bratři. Nechápala jsem naprosto nic, jen jsem cítila, jak jsem přešťastná. Nebyla jsem vůbec unavená, byla jsem neustále vysmátá od ucha k uchu. Všechny ledy usazené v mém neduživém nitru roztály pod zářivými paprsky horského slunce a konečně jsem odkryla i závoje mého srdce.

Byla jsem jak tryskomyška a celý trek byl pro mne jako procházka růžovým sadem. Docela nepochopitelné, netrénovaná, kondička skoro nulová, ale psychika prostě byla na vrcholové úrovni, díky za ni i za mé fyzické zmátoření.

Průsmyk Thorung La ve výšce 5 416 metrů jsme zdolali bez sebemenších zaváhání a mé extatické výbuchy nadšení neznaly mezí. Někteří padali vyčerpáním, omdlévali díky výškové nemoci, polomrtví sbíhali z posledních sil do údolí.

Já prožívala pravé opaky, jásala jsem, válela se rozpustile ve sněhu a děkovala Pánu Bohu. Dokázala jsem to! Nejen, že jsem zdolala vrcholový bod, ale byla jsem na vrcholu blaha, opět jsem pocítila neskutečnou radost ze života! Tyto vášnivé, podnětné pocity si musím udržet do konce životních chvil. Tento záměr jsem si vytyčila jako celeživotní cíl a odpřísáhla si držet se ho, dokud budu živa.

Na druhou stranu údolí jsme se dostali v rekordním čase za 13 dní, ani nevím, jak jsme to dokázali, ale navzájem jsme se povzbuzovali a byli skvělí parťáci. Bylo to překvapení a stále jsme měli více jak deset dní do odletu. Já byla vrchovatě spokojená, ale David se rozhodl, že si dá ještě výstup do základního tábora Annapurny, když už je tady, tak i tento mezník pokoří. Chápala jsem ho, je to meta lákavá, ale já už se nikam nahoru štrachat nechtěla.

Vzpomínám si přesně na ten moment, když jsme kráčeli spolu ráno po stezce, já už bez nosiče a v jedné vesnici jsme se zastavili, přesně na rozcestí, které vedlo k jeho dalšímu snu. Řekl mi znenadání: „Já jdu tam, musím, když už jsem tady, tak si to nenechám ujít.” Jasně, chápala jsem ho, popřála jsem mu šťastnou cestu a domluvili jsme se, že se setkáme ve stejném hotelu v Kathmandu.

V jediném prchlivém okamžiku jsem se poprvé ocitla sama. Sama na Cestě. Tedy v tomto případě to byla horská cestička, která vedla z velehor do údolí. Nedramatizovala jsem situaci, věděla jsem, že když jsem zvládla všechno doposud, tak si poradím i s nenadálým osamocením. První noc jsem byla v lodži (skromné ubytování na trase), kde jsem potkala kamaráda z Brazílie, se kterým jsme jeli džípem první den. Bylo to milé večerní posezení, nasdíleli jsme si dojmy, ale měl jiné plány, a tak jsem ráno vyrazila sama. Byla jsem jak naspídovaná a energeticky nabitá, že jsem si neuvědomovala, jestlu a jak moc je nebezpečné pohybovat se zde samovolně bez doprovodu opačného pohlaví. Prostě jsem osudu naprosto důvěřovala a cítila jsem se bezpečně. První noc jsem přespala v další noclehárně, kde jsem byla úplně sama, ale o to více jsem si to vychutnávala, procítila. Bylo to sice zvláštní, ale já si to užívala. Ráno jsem se vydala na procházku do údolí a ledopád pod Daulaghiri jsem mohla pozorovat hodiny. Nemohla jsem z těch nadpozemsky spanilých panoramat odtrhnout oči, družila jsem se s místními, kteří zrovna vykopávali na poli brambory, a kterým neustále zvonily mobilní telefony. Jedině tyto rušivé, civilizační elementy, byly v této nadpozemské krajině jaksi nepatřičné.

Další den jsem pokračovala směrem dolů a jak nás varoval známý, už zde začla cesta, prašná tak, že když projel náklaďák, tak se hnědočerný dým prachu zvedl vysoko k oblakům a neviděli jste ani vlastní ruku. Málem jsem se zalkla v nánosech prachu. Tohle ne, to opravdu nemám zapotřebí, abych ještě na sobě nesla prašné nánosy. Fuj tajbl, vyčištěné plíce jsou opět rázem zamořené. Začínám stopovat. Zastaví mi náklaďák asi se šesti muži, nasedám do kabiny a jsem šťastná, že se vezu. Sleduji okolní nádheru a vnímám pouze přírodní skvosty, které mě obklopují. Asi po hodině jízdy uvízneme v korytu řeky, v protisměru se trápí miniautobus až po střechu naloženými horskými pracanty a nosiči. Zůstaneme trčet naproti sobě. Tehdy někdy si uvědomím, že jsem tady úplně SAMA. Žena. Turistka. Cizinka. Uprostřed himalájského ničeho, odkud není úniku. Všichni na mě civí a já dělám, že tu nejsem. Snažím se být neviditelná. Rozpaky vybalancuju a vysílám prosby nahoru, aby mě andělíčci strážníčci ochránili. Zrovna tady, v této chvíli, to hodně potřebuju. Rozjedeme se a já bez jakýchkoliv šrámů či nepříjemných ataků se dostanu až dolů, do civilizace a mezi davy západních turistů. Úleva a vyčerpání je na místě, ustála jsem první psychické pochyby a asi právě zde jsem si vytvořila ochranné prvky, nasbírala bobříky odvahy na další výpravy, díky nimž jsem se vždy cítila bezprostředně a neochvějně. Psychická imunita je ta největší cestovatelská výhoda. Ale byla to naprostá automatická sebeobrana, když vás někdo hodí nečekaně do vody, tak se buď utopíte, nebo začnete plavat. A ze mě se stal prostě zdatný cestovatelský plavec:-).

Měla jsem ještě pár dní čas, zvládla jsem adrenalinový rafting na rozvodněné řece, prozkoumala Pokharu a podívala se do národního parku Chitwanu. Vybavuju si úplně zřetelně, jak se všechny dvojice a skupinky na mě dívaly skrz prsty, že cestuji SAMA. Jejich dotěrné dotazy byly nepříjemné, zviklali mě natolik, že jsem se začala cítit blbě. Ale na rozdíl od párů, které tam byly sice spolu, ale k sobě přistoupili jen když se fotografovali, aby zvěčnili sebe na svatební cestě, jsem si to náležitě vychutnávala a ani minutu jsem se nenudila. S každým jsem se bavila, zastavila se na každém rohu a zabředla konverzaci s trhovci na ulici, zatímco oni hráli znuděně karty, či si četli na terase bungalovu.

Přiznávám, že pocit, že jsem sama, byl na začátku zvláštní, nekomfortní, nebyl vůbec příjemný. Nebudu vám nic namlouvat, ale prostě jsem ho přijala. Co jsem měla dělat jiného? Sedět v pokoji a brečet do polštáře? To není moje přirozenost, já se ráda družím, aktivně se zapojuji do běhu dní, zajímají mě nové kultury, zvyky…Podnětné inspirace země třetího světa mé neklidy rozehnaly a pochyby rozplynuly.

Nadšení po příjezdu do Kathmandu, že David už je ve stejném pokoji, neznalo mezí. Smáli jsme se, výskali a vyprávěli si dos svítání. Ano, mít parťáka na cesty je neskutečná výhoda, je to to nejcennější, co v životě existuje, ale když není, není třeba házet flintu do žita, právě jsem si ověřila, že putovat světem zvládnu i SAMA!