Pro mé milované ze čtvrté Bé


Krásné šmerálácké tváře v Praze

Před půl rokem náš skvělý, iniciativní spolužák začal organizovat třídní sraz, akorát dvojciferná číslice mi vyrazila dech. Uběhlo neuvěřitelných dvacet let, co jsme složili zkoušku dospělosti a vrhli se oficiálně do světa života.

Rok 1996 byl skvělý, zlomový a hlavně pro nás ze 4. B Matičního gymnásia, maturitní.


„Můj milý deníčku, můj den začal opět průserem”, tento slogan jsme měli zapsaný na stužce zdobící hrudě maturitního ročníku. Nezapomenutelný bonmot zahlásil náš třídní, fantastický pedagog profesor Holuša, když jsme opět nevyřešili nějaký zapeklitý matematický rébus, který on ovšem považoval za naprosto triviální. Jako člověk byl úžasný a jeho učitelský dril a smysl pro odpovědnost byly největší dary, které nám nevědomým puberťákům mohl dát do vínku studijního a následně i kariérního života. Ovšem tenkrát jsme jeho moudré záměry nevnímali, jeho hodiny byly utrpením a domácí úkoly nezáživnými nerovnicemi a zapeklitými fyzikálními příklady, jež nám motaly hlavy.

Myslel to s námi dobře a jeho vášeň pro matematiku a fyziku i v pokročilém věku byla úctyhodná, škoda jen, že v našem ročníku kromě hrstky gramotných matematikářů byli povětšinou numero-ignoranti v popředí jejichž zájmů byly naopak humanitní předměty, takže se naše zaměření neslučovalo s jeho koncepcí výuky, a tak jsme se navzájem čtyři léta trápili. Ale bylo to krásné trápení, plné respektu a veselí. S odstupem času můžu potvrdit, že jeho hodiny byly obohacující, smysluplné a přínosné, takže zejména třídnímu profesorovi vděčím za úspěch v podobě přijetí na vysokou školu ekonomickou. Jeho dlouholeté snažení vyústilo v nespočet úspěšných dospěláků, kteří se skvěle uplatnili na pracovním trhu a přivedli své životy k dokonalosti. A následné setkání u piva v hospodě, kdy hltal naše úspěchy, jsou nezapomenutelné momentky gumující jakékoliv útrapy ze školních lavic. Jeho žoviálnost, houževnatost a laskavost byly bezmezné a obdivuhodně lidské.


Vybavuji si přesně moment, kdy mě zpráva o jeho úmrtí zastihla na Zanzibaru (psal se rok 2010). Civěla jsem se slzami v očích a dojemnými vzpomínkami v srdci na blankytně tyrkysové moře a pomerančový západ slunce, který pohřbíval další jedinečně krásnou osobnost. Bral si s sebou nádherného člověka a srdcaře tělem i duší, i když svou dobrosrdečnost bravurně maskoval. Nepotrpěl si na žádné ceremonie, neměl rád obdarovávání ani vděčné projevy, vždycky odvracel pohled a říkal: „Hlavně zdraví”. Jako každý skromný člověk dával ze sebe vše bez ohledu na to, co mu to přinese. Plnil doslova a do písmene svůj osobní úděl, své profesionální poslání, šlo mu především o předávání zkušeností a naši zářnou budoucnost. Kéž bychom už tehdá uměli ocenit jeho záměry láskyplné snahy. Vždyť se stačí podívat na naše tituly, kariérní postupy a výplatní pásky, jak se jeho snažení vyvedol k dokonalosti.

Měl nás moc rád, a přesto nás týral nerovnicemi, rozčiloval se a lámal křídu o tabuli v zápalu vysvětlování fyzikálních veličin, které nám, mladým neználkům, byly naprosto lhostejné. Ale jeho profesionální duše žije s námi stále, když si umíme vypočítat procenta ze zisku či vysvětlit dětem zákonitosti páky.


A teď se my, jeho odchovanci scházíme, abychom se setkali, pobyli spolu v nádherné harmonii a příjemné melancholii vzpomínek, jež jsou stále živé a zřetelné, jako by uběhlo nanejvýš několik měsíců od doby, kdy jsme se viděli naposledy.

Z povzdálí pozoruji emocionální odezvy, které víkendový pobyt v Beskydech v každém z vás vyvolal. Na fotografiích jste stále krásní, vitální a mladí, stejně jako ve chvíli, kdy jsme se rozloučili na maturitní párty. Spokojené úsměvy značí o vyspělosti a svébytném