Před půl rokem náš skvělý, iniciativní spolužák začal organizovat třídní sraz, akorát dvojciferná číslice mi vyrazila dech. Uběhlo neuvěřitelných dvacet let, co jsme složili zkoušku dospělosti a vrhli se oficiálně do světa života.

Rok 1996 byl skvělý, zlomový a hlavně pro nás ze 4. B Matičního gymnásia, maturitní.

„Můj milý deníčku, můj den začal opět průserem”, tento slogan jsme měli zapsaný na stužce zdobící hrudě maturitního ročníku. Nezapomenutelný bonmot zahlásil náš třídní, fantastický pedagog profesor Holuša, když jsme opět nevyřešili nějaký zapeklitý matematický rébus, který on ovšem považoval za naprosto triviální. Jako člověk byl úžasný a jeho učitelský dril a smysl pro odpovědnost byly největší dary, které nám nevědomým puberťákům mohl dát do vínku studijního a následně i kariérního života. Ovšem tenkrát jsme jeho moudré záměry nevnímali, jeho hodiny byly utrpením a domácí úkoly nezáživnými nerovnicemi a zapeklitými fyzikálními příklady, jež nám motaly hlavy.

Myslel to s námi dobře a jeho vášeň pro matematiku a fyziku i v pokročilém věku byla úctyhodná, škoda jen, že v našem ročníku kromě hrstky gramotných matematikářů byli povětšinou numero-ignoranti v popředí jejichž zájmů byly naopak humanitní předměty, takže se naše zaměření neslučovalo s jeho koncepcí výuky, a tak jsme se navzájem čtyři léta trápili. Ale bylo to krásné trápení, plné respektu a veselí. S odstupem času můžu potvrdit, že jeho hodiny byly obohacující, smysluplné a přínosné, takže zejména třídnímu profesorovi vděčím za úspěch v podobě přijetí na vysokou školu ekonomickou. Jeho dlouholeté snažení vyústilo v nespočet úspěšných dospěláků, kteří se skvěle uplatnili na pracovním trhu a přivedli své životy k dokonalosti. A následné setkání u piva v hospodě, kdy hltal naše úspěchy, jsou nezapomenutelné momentky gumující jakékoliv útrapy ze školních lavic. Jeho žoviálnost, houževnatost a laskavost byly bezmezné a obdivuhodně lidské.

Vybavuji si přesně moment, kdy mě zpráva o jeho úmrtí zastihla na Zanzibaru (psal se rok 2010). Civěla jsem se slzami v očích a dojemnými vzpomínkami v srdci na blankytně tyrkysové moře a pomerančový západ slunce, který pohřbíval další jedinečně krásnou osobnost. Bral si s sebou nádherného člověka a srdcaře tělem i duší, i když svou dobrosrdečnost bravurně maskoval. Nepotrpěl si na žádné ceremonie, neměl rád obdarovávání ani vděčné projevy, vždycky odvracel pohled a říkal: „Hlavně zdraví”. Jako každý skromný člověk dával ze sebe vše bez ohledu na to, co mu to přinese. Plnil doslova a do písmene svůj osobní úděl, své profesionální poslání, šlo mu především o předávání zkušeností a naši zářnou budoucnost. Kéž bychom už tehdá uměli ocenit jeho záměry láskyplné snahy. Vždyť se stačí podívat na naše tituly, kariérní postupy a výplatní pásky, jak se jeho snažení vyvedol k dokonalosti.

Měl nás moc rád, a přesto nás týral nerovnicemi, rozčiloval se a lámal křídu o tabuli v zápalu vysvětlování fyzikálních veličin, které nám, mladým neználkům, byly naprosto lhostejné. Ale jeho profesionální duše žije s námi stále, když si umíme vypočítat procenta ze zisku či vysvětlit dětem zákonitosti páky.

A teď se my, jeho odchovanci scházíme, abychom se setkali, pobyli spolu v nádherné harmonii a příjemné melancholii vzpomínek, jež jsou stále živé a zřetelné, jako by uběhlo nanejvýš několik měsíců od doby, kdy jsme se viděli naposledy.

Z povzdálí pozoruji emocionální odezvy, které víkendový pobyt v Beskydech v každém z vás vyvolal. Na fotografiích jste stále krásní, vitální a mladí, stejně jako ve chvíli, kdy jsme se rozloučili na maturitní párty. Spokojené úsměvy značí o vyspělosti a svébytném místě na světě, které jste našli a podchytili tak své bytí. Je na vás radost pohledět a mé srdce plesá, jak úžasné osůbky hrály ať už hlavní či vedlejší roli v mém mladistvém životě a jsem vděčná všem do jednoho za každou minutu, kdy jsme sdíleli své prožitky a osudové okamžiky.

Z následné vášnivé konverzace po mailech jsem vycítila, jak náramně jste si shledání užili a jak významná chvíle to byla. Skvělá atmosféra tryská z fotek, vašich zářivých úsměvů a spokojených tváří. Smekám počtu, ve kterém jste se sešli nyní, je úctyhodný na to, v jaké hektické a zaneprázdněné době žijeme, ale je dokonalou ukázkou, jak bylo setkání pro všechny důležité. Přijeli ze všech koutů republiky, dokonce i z ciziny. Dostavil se i otec tří dětí, maminky se na chvíli odprostily od svých ratolestí a společně a nerozdílně sdíleli své odžité roky, kdy se neviděli a vzpomínali na dojmy, které v nás školní léta nesmazatelně zanechala. Listování v kronice a stále jasné fotografie jsou memoáry dvacátého století, kdy nebyly Facebooky ani mobilní telefony. A přesto jsme si byli blíž než nejblíž:-).

Od prvopočátku jsem bohužel věděla, že nebude technicky možné, abych se na srazu obejvila fyzicky, zato mým autentickým středoškoláckým duchem jsem přítomna byla.

Sraz se evidentně vyvedl, objektiv fotoaparátu Oldy zachytil drahé spolužáky a kdo tam všechno byl: Mirek, Láďa, Úďa a Iveta… (hahaha, hláška z Možná příjde i kouzelník), ale taky kdo tam nebyl…

Soucítím s těmi, kteří se nezůčastnili a jsem ráda za další plány a nápady na shledání a vynasnažím se dorazit a být s vámi v současnosti. Jako vše i čas je relativní, odnáší minulé a přináší naději na budoucí a možnosti sdílení.

Přestože jsme se tentokráte nedostavili a nebyli fyzicky mezi svými kamarády, ve vzpomínkách a srdcích jsme tam byli všichni, co jsme seděli čtyři léta poslušně (chicht) ve školních lavicích nejlepšího gymnásia v Ostravě.

Jsem hrdá a vrním spokojeností, když vás vidím. I když jen na fotkách vidím nádherné osoby, které smysluplně prožívají své životy, starají se o rodiny a děti, někteří léči lidi či dokonce rodí děti vlastních spolužáků. Vykvetli do léta svého života a přinášejí různorodé hodnoty bezprostřednímu okolí. Stálo by za vytvoření statistiky, kolik jedna třída vyprodukuje nových životů a jak mocně předává přidanou hodnotu svébytné moudrosti a nabytých zkušeností další generaci.

Vám všem, “Šmerálákům ze čtvrté bé” patří mé vroucí poděkování za společně prožité okamžiky a tyto řádky, které vytryskly spontánně v odezvě na naši maturitu. Stejně tak každému z profesorů, který se snažil podchytit naši podstatu a vtloukal nám do hlavy zákony, poučky, vzorečky či cizí slovíčka.

Jako každý člověk, který protne mou Cestu, i Vy jste lidskými poklady, jež obšťastnili mé bouřlivé mládí a já vám neskonale děkuji za pochopení, lásku a sounáležitost, kterou jsme k sobě chovali.

Děkuji za vše, za výbuchy smíchu, opsané domácí úkoly, taháky, napovídání u tabule, atakdále:-).

Děkuji, za poslední zvonění, chmelové brigády, za psychické záchrany v opilosti, spolupachatelství v záškoláctví i společnost u hektolitrů vypitého piva v Permonu a jiných sociálních zařízeních Ostravy a prohýřené noci v temnotě Tančírny.

Všechny okamžiky a prožitky jsou nesmrtelně zapsány v mém PAŘBOOKU, jenž byl od roku 1992 diářem našich poutí a písemným dokladem, že prožité chvíle byly unikátně drahocenné a vzácně křehké. Dá se považovat za exkluzivního předchůdce Facebooku, který deklaroval všechny naše úlety i filozofické úvahy, příště ho přivezu s sebou, tešte se!!!

Vaše

Alexandra Kroppová, l.p. 2016

PS. Mnohým se změnilo příjmení, ale já se hlásím k svému jménu zapsanému v rodném listě, takže Saša je minulostí, stejně jako mé neuctivé projevy či neadekvátní emocionální výlevy:-).