Při tvoření profilu pro ihned.cz se mě redaktorka zeptala, jak to mám se strachem, čeho se nejvíce bojím na mých cestách. Jsou to teroristické útoky?

Upřímně jsem se zasmála této otázce: „Ne vůbec ne.” Nevím jak to, ale nějakým přirozeným způsobem mám pro strach uděláno, snad proto, že odvaha a nebojácnost jsou silné charakteristické rysy mé povahy, a když to vezmu suma sumárum, tak až na to, že jsem prožila na vlastní kůži zemětřesení v Nepálu v dubnu 2015 se žádné dramaticky svízelné okamžiky při mém putování po zeměkouli neodehrály, za což jsem ovšem náležitě vděčná, ale tento zvídavý dotaz mne nasměroval k příznačné odpovědi.

Rozhřešení této otázky totiž tkví v pravdivém přiznání, že na teroristické útoky psychické povahy jsem zvyklá od dětství. Vždyť úzkoprsá šikana nebo slovní útoky byly vždy nedílnou součástí mého života od ranného mládí. Asi proto, že jsem vždy vynikala a byla jiná než ostatní, talentovaná, živelná, radostná a usměvavá. Proto mi mnozí nemohli přijít na jméno a byla jsem pro ně živým terčem výlevu jejich nelibostí či proher. Přece vylívat si vztek na jiných, to je ta nejjednodušší satisfakce pro jejich prohnilé srdce, ovšem z mého úhlu pohledu nejprimitivnější a nejpotupnější lidský hřích.

Detailně si vybavuji moment, když na mě rodiče mých spolulyžníků v týmu závodních lyžařů útočili, že trenér postavit trať pro mě, a proto jsem vyhrála. Jako desetileté dítě jsem na ně koukala nechápavě s otevřenou pusou, jak člověčí nenávist je mocnější než úcta k nevinné dětské duši. A když jsem jedinkráte nestála na nejvyšším stupínku vítězů Beskydského poháru, tak se mě matka jednorázové vítězky uštěpačně zeptala:„jak se cítím, když jsem nevyhrála?” Já jsem se cítila perfektně, protože jsem právě stavěla sněhuláka s príma dětma a nějaká medaile či diplom mi byly naprosto ukradené.

Copak za to můžu, že jsem se narodila s obrovskými talenty? Že jsem mívala samé jedničky na vysvědčení bez snažení? Že jsem byla nejrychlejší v běhu z celé třídy a i kluky nechávala ufuněné daleko v závěsu, sprinty i dvanáctiminutovky, to byly moje pochoutky, stejně tak jako skok do dálky. Co jsem měla dělat se všemi těmi diplomy a medailemi za všechny „olympiády” a vyhrané soutěže? Měla jsem se stydět za to, že už v deseti letech už o mě psaly místní noviny? Bohužel úspěch se neodpouští a výjimečnost je nepřijatelná. Nevím, jak je to dneska, pokrok sice jde v technice mílovými kroky kupředu, ale v projevech lidství se toho asi pramálo změnilo.

Další perličku mám ze základní školy, v hodinách zpěvu mě učitelka vyvolávala každou hodinu před tabuli, abych před celou třídou zpívala „Vyletěla holubička ze skály”, což je ošemetná písnička a já, bohužel bez hudebního sluchu jsem se ji snažila vyzpívat před celou třídou nahlas a z plných plic jak nejlépe jsem dovedla, s čímž mne učitelka spokojeně posadila s obrovskou 5 v žákovské knížce. A pak se to hodinu co hodinu opakovalo. Pokaždé jsem dostala o půl stupně lepší známku, takže to bylo 4-, pak 4, pak 3… A vůbec té zasedlé, psychopatické „úče” nevadilo, že jedinou dvojku na vysvědčení jsem měla z hudebky. Doufám, že tohle zesměšňování mé slabé stránky před spolužáky „paní učitelce” dělalo nesmírně dobře a ukojila si tak dostatečně své mindráky či sadomasochistické sklony. Pevně věřím, že je již v důchodu a už žadná další neviňátka nešikanuje za to, že jim shůry nebyly dány Pavarottiho pěvecké sklony.

Ale úplně nejbizarnější ránu jsem musela spolknout v osmnácti letech, když jsem se od mé nejlepší kamarádky, se kterou jsme chodily do stejné třídy od mateřské školky až po gymnázium, dozvěděla, že mě stejně všichni spolužáci na základce nenáviděli, protože jsem jako jediná měla k svačině mandarinku či banán, zatímco oni chroupali ztvrdlou mrkev či scvrklé jablko (za komunismu totiž exotické ovoce bylo nedostatkové zboží, podpultovky měli jen privilegovaní, a tudíž závist byla pochopitelně namístě, poznámka autorky:-).

Díky všem těmto zákeřným bodancům a lidským bodlákům jsem se psychicky obrnila, ztvrdla jsem jako skála. Stala se ze mne ledová královna, která své city a prožitky nedává najevo, aby ji opět nebylo ublíženo. Dospívání i mládí byly kruté období odžité v ulitě, v neautenticitě vlastního prožívání a osobnostního vyjádření, žila jsem jsem v přetvářce a masce, abych se zalíbila a zapadla do kolektivu. Snažila jsem se ze všech sil, abych byla stejná, průměrná a nebyla druhým velká v očích. Přála jsem si, aby mě měli rádi, proto jsem se neustále ponižovala a přetvařovala.

Moje niterní osobní schránka se podobala obrněnému transportéru, má šlupka externího těla je dodnes neprůstřelná, ale duše je děravá jako ementál kvůli všem odžitým ústrkům a bodným ranám uštědřeným ať už vědomým či nevědomým průstřelům dutiny hrudní.

Takže všem těm, kteří si na mě hojili svá ega nesmírně děkuji, protože jste mě zocelili natolik, že mne ani přírodní katastrofy nerozhodí a tajfuny nezkolí:-). Trpká příchuť minulosti vyprchala, její bolístky jsou zahojené a odpuštěné.

A teroristi, ti mi opravdu hlavu nelámou… Jediné, čeho se opravdu „bojím” jsou nevylečitelné nemoci a agresivní zloby společnosti, která neví, co je pravé lidství.

Závěrečný poznatek je prostý: „K lidské závisti i palčivé nenávisti stačí málo…

Úspěch, radost ze života a nebo třeba i mandarinka:-).”

Mějte se rádi a buďte na sebe hodní!