Jsem TADY a TEĎ, na nejjižnějším cípu evropského kontinentu, kde Atlantický oceán chlácholivě hladí svého mladšího bratříčka Středozemní moře svými vlnami s vlídností jemu vlastní. V šumu větru ho objímá donekonečna a láskyplně se mísí společně v pokrevní sloučeninu nerozlučného slanného celku.

V dálce se blýští pevnina Afriky a je jako kdyby si kamenem dohodil a já se nořím do svých vzpomínek a inspirací, které jsem pochytila z knížky Alchymista.

Tarifa, prostinké městečko na konečníku Evropy je útulným a pohostinným zázemím pro zbloudilé cestovatele z celého světa. Neposlušný vítr rozpustile kazí dámám účesy a občas donese do Evropy i pouštní písek ze Sahary.

Toto místo je neodmyslitelně spjato s kroky Santiaga, pastýře z Andalusie, kterého romanopisec Paulo Coelho vyslal právě odsud vstříc osobnímu příběhu do víru afrického kontinentu, kde hledal poklad, nalezl tam „pouze” lásku svého srdce, moudrost ukrytou ve své duši a schopnost rozprávět s duší světa, jež je neomylná a naslouchá přáním poutníků a plní je napočkání v pořadnících, jak si o ně zažádají. Podporuje vehementně nově příchozí razící si cestu odvážně k svému naplnění.

A jak už to v „pohádkových odyseách” chodí, musel se vrátit zpět na místo, z něhož vyšel, aby svůj poklad našel. Ovšem právě odžité zkazky a poučení jsou cestovatelskými devizami, proměňující se ve zlaťáky života zpeněžené v odžitých osobních pokrocích na základě ujitých kilomentrů.

Nic není náhoda, a tak i já stojím na stejném místě, kde hlavní hrdina vykročil v odezvě na niternou potřebu hledání odpovědí co se ukrývá za mořem, pouští i řekami či závojem ženy. Hlavní hrdina si krok po kroku vychutnal soužení i tápání, výhry i prohry, dosáhl duchovní vyspělosti a rozluštil beze slov hádanky skryté ve znameních.

Tento kultovní příběh je jakási příruční bible pro váhavé, otevírající senzory čtenáře a slouží jako očišťující prachovka na zaprášené smysly těm, které lákají dálavy a volání srdce neutiší ani jistiny bankovních kont či bezpečí domácího zázemí a chápavá partneři.

A všichni do jednoho, stejně odvážní jako Santiago i já, individuálně a nezávisle na sobě na konci své cesty najdeme Poklad. Motivaci, která nás dohnala střemhlav k vlastnímu osudu a odměnu za všechny útrapy a strasti, jež jsme s vypětím posledních sil překonali, padali vyčerpáním a rozčarováním, ale nakonec přece jenom ustáli. Protože v životě platí jedno základní pravidlo:„Pokud se na Cestu vydáme, je naší jedinou povinností dovést svůj osobní příběh až do konce.”

Tento příběh se mi dostal do rukou už dávno a silně si uvědomuji, že když jsem četla interaktivní promluvy, připadalo mi, jako by symbolika ukrytá mezi řádky patřila právě mně. Oslovovala mě přímo, dotýkala se mého vnitřního já a něco si s ním šuškala. Při čtení jsem lapala po dechu a úplně oněměla, vždyť to, co zažíval prostý pastýř na stránkách knihy, po tom jsem prahla celé roky. Putovat nazdařbůh, objevovat nepoznané kraje, míchat se s místními v družných rozhovorech a prožívat každodenně smysluplné naplnění všedních dní. Ideální plynutí osobité nátury s proudem událostí a především harmonické splynutí se svou duší.

Birazní je, že na místech, kde on začínal, já paradoxně ukončuji své spirituální bloudění. Dýchám zhluboka svěží čistoskvoucí vzduch moře a jeho poryvy jakoby mi zvrchu provolávaly slávu. Větrové vějíře jako by mě pochvalně poplácávaly po ramenech. Usmívám se, ano, takto nějak chutná vítězství, osobní, nikým nepoměřované a je stejně, jako jednotlivé vzpomínky, trpce slané a hořce sladké.

Došla jsem do pomyslného cíle, cílovou pásku jsem protla hrdě vztyčenou hrudí, a i když jsem jako každý ochutnala pozlátko „štěstí začátečníka”, musela jsem si projít rokliny i pustiny samoty a ustát „zkoušku dobyvatele”, který pokud se nevzdá, dojde do kýženého cíle.

Jak pravil v knize starý král: „Nic v životě není zadarmo.” Ano, částka za prožití osobního příběhu je vysoká, zúročená odvahou a zdaněná nelehkou křížovou výpravou. Ale zdarma máme jenom to, co dostaneme darem. To ostatní si musíme vydělat svou pílí, získat disciplinovaným snažením a potuplovat svědomitým vědomím, abychom si získané cennosti uchovali v pokladnici vnitřní.

Ano, i já jsem to dokázala, dotáhla svůj osobní příběh do finále, do zdárného konce pocitu zadostiučinění, docílení závěrečné mety a smysluplného naplnění vlastní osoby.

Pohybovala jsem se sama po světě sedm dlouhých let, jenž ovšem utekly jako sedm týdnů. Protože žijete-li naplno svůj život v intencích vlastní bytostné přítomnosti čas plyne jako voda. Neřešíte zbytečnosti a nezabýváte se malichernostmi. Vytvoříte si žebříček vlastních priorit a důležitostí, které váš život obklopují a stávají se součástí vaši stop a odrazu vašeho obrazu.

Upřímně, ohlédnu-li se zpět, před tím jako bych to nebyla já, jako by půlka mne samé někde bloumala, hledala spojení s vesmírnou soustavou, podmořskou hladinou či mléčnou dráhou, ale jakmile jsem vykročila, jako bych se zocelila, sladila se svým druhým já a umlčela pochybovačné NE-JÁ. Postupně mi všechno začalo do sebe zapadat a porozumněla jsem skvěle duši světa i té vlastní. Žádné slovníky nám naše interní hieroglyfy nepřeloží, tyto vzrozené šifry musíme rozkličovat pouze my, nikdo jiným jim totiž neporozumí.

Na své Cestě jsem si vytvořila vlastní alchymii osobitého putování po Zemi.

Sice neumím přeměnit olovo ve zlato, zato ale umím přeměnit každý sen v realitu, a tu pak rozfázovat na smysluplné prožitky plnohodnotných dní a vzývat svá osobní poslání, jež se implicitně proměňují v snesitelnou lehkost bytí.

Přeji vám z celého srdce, abyste si namíchali stejně dobře a svědomite svůj vlastní elixír života plný slastných chutí a milujících příchutí!!!

S láskou a přejícností

Vaše Spirituální Poutice

Alexka z Andalúsie