Tibetští refugee v Indii cestují na žlutou knížku


Cestovní doklad Tibeťana žijícího v exilu v Indii

Můj známý Tibeťan, Lobsang Wangyal, se kterým jsme spolupracovali na několika neziskových projektech (Miss Tibet, Miss Himalaya Pageant, Free Spirit Film Festival atd.) v Dharamsale, potažmo McLeod Ganj (sídla Jeho Svatosti Dalai Lamy), právě vyhrál soud s indickým právním systémem, jenž se soudil za to, aby mu byl, jako občanovi narozenému v Indii, přiznán nárok na vydání indického pasu. Dosavadní zřízení totiž automatické přidělení občanství Tibeťanům narozeným na území Indie nepřísluší, přestože zde žije několik generací.


Konečně soudní tahanici po několika letech vyhrál! Bude jedním z prvních Tibeťanů v historii Indie, jež budou držiteli klasického cestovního pasu!


Odjakživa totiž tibetští imigranti žijící na území Indie v exilu dostávají tzv. „žlutou knížku", která je jen cestovní průkazkou sloužící k identifikaci, ale jako cestovní doklad dosti neprůkazný a mnohými světovými velmocemi nepřijatelný. Stále jsou považování za (politické) utečence, tzv. „refugee”.

Jako vlastníci této žluté knížky musí vždy požádat policii či ambasádu o souhlas s vycestováním (exit permit), pokud cesta trvá déle než dva týdny a vždy před cestou musí být udělena zpáteční víza pro vstup zpět do Indie, jejich trvalého bydliště. A o vycestování z Indie mohou požádat maximálně dvakrát za rok.


Nevyznám se přesně v detailech, ale přesto, že nemají cestovní pas někteří Tibeťané i mniši létají přes celý svět v rámci podpory tibetské kultury, konferencí a asimilací rodiny.


A nyní budou moci cestovat na základě důvěryhodné, světově uznávané cestovní knížky, které se říká cestovní pas:-).


Zmiňuji se zde o tomto případu proto, že sám Lobsang okomentoval celý případ, že „vlastnictví cestovního pasu považuje za zcela zásadní základní právo každého lidského jedince a nikdo si nezaslouží žít bez cestovního pasu."


Pokud si ještě dobře pamatuji, my jako Češi jsme na tom byli podobně, svázáni restrikcemi a výjezdními doložkami a přitom jsme žili ve své zemi a stejně jsme se mohli podívat jen tam, kde se to Rudému bratru líbí… Myslím, že už jsme pomalu zapomněli, jak chutná bezbřehá svoboda pohybu a měli bychom si ji náležitě vážit. Tak jen tak dneska, pro upomínku:-).