Jak si cizí duše padly do náruče


První čtenářka Evička

O první referenci mé knihy už tady padlo slovo a pozvání na osobní shledání jsem přece nemohla odmítnout. Kráčela jsem si radostně na tramvaj a blesklo mi hlavou, to jako že bych se už mohla považovat za spisovatelku, když se potkávám se svými čtenáři:-)? Zasmála jsem se tomuto bláhovému nápadu a už jsem se na tu kočku, co mi napsala, neskutečně těšila. Věděla jsem, že si okamžitě padneme do náruče, i když se vůbec neznáme. To, co mi napsala bylo totiž vše říkající a všeobjímající.

Domluvily jsme se, že se potkáme v Praze a spojíme to s obědem, česká klasika to jistí, jsme normální obyčejné holky, co si káply do noty:-).


Vždy chodím o něco dřív, aby se na mne nemuselo čekat a přesně jak jsem předpokládala, ta usměvavá holčina vstoupila do restaurace asi o sekundu dříve než já. To není náhoda... A jak jsem předpokládala, postiskaly jsme jako staré známé a vše bylo hned od prvopočátku dané:-).


Určitě to znáte, to nevysvětlitelné aroma, že někoho vidíte poprvé v životě, ale rozumíte se, jako byste se znali věky. Vše tak skvěle rezonuje, obklopují vás příjemné vibrace a všechno je tak lehké a přirozené jako přátelská konverzace. Objednaly jsem si jídlo a samozřejmě nám vystydlo, protože pusa se nám prostě nezastavila. Byla to jedna dlouhá cestovatelská odysea za druhou, eskapády a zlomové okamžiky byly třešničkami na dortu, jež přibarvovaly a dodávaly dramatičnosti okamžiku. Řeknu vám, Evička tedy viděla kus světa a já byla jako němá, jen jsem hltala jak krásně a s lehkostí umí vyprávět a jak upřímně vše vyjadřuje. Od srdce. To já se s mými cestami můžu schovat někde v koutě, hahaha.


Ale nejde o poměřování nebo vychloubání kdo kde byl a kolik toho viděl, ale o to sdílení, o pochopení, sounáležení a pozorumnění. Na rozdíl od našich známých, kterým něco pořád, ustavičně dokola musíme po lopatě vysvětlovat či se obhajovat, naše konverzace proudila v čiročiré synchronicitě souznění a sladění. Žádné otázky či pitomé narážky, jen vždycky úsměvný povzdech,: „Vždyť já vám, mám to úplně to samé.“ „To mi nemusíš říkat, prožívám to stejně“, atp.. Kroutila jsem hlavou tohle jsem tady v Čechách ještě nezažila, v zahraničí tyto „Sestry a Bratry, duše stejného naladění“ potkávám od začátku cesty a byla a jsou potvrzením, že nejsem sama a že jsem našla co jsem hledala, lidi stejného smýšlení, kterým jejich osud, ani osud druhých není lhostejný a žijí s plným vědomím odpovědnosti vůči sobě i ostatním. Jsou to prostě lidské perly. A teď jedna z nich seděla naproti mně a mluvila mi z duše a ještě česky! Hezky!!!


A je až obdivuhodně zajímavé, jak to máme stejně, i když každá jsme vyrazila do světa v úplně jiné fázi života, ona byla mladinká, 19tiletá dívčina a rovnou do USA! Už tenkrát přesně věděla, co chtěla! Pláže, aby mohla hrát beach volejbal, moře, slunce, skvělá volba a tak to vyhrála Kalifornie. Rodiče už ji léta nabádají, aby svůj příběh sepsala a ona s tím stále otálí, ale hned jak mi na