Třešnička na dortu v Hampi je pro mě socha boha Ganéši. A jen náhoda tomu chtěla, že jsem ho viděla.

Když se rozhodnete, že si celý komplex ruin v Hampi prohlédnete, nejlépe je si vzít na pár hodin rikšu s řidičem, který vás povozí do všech turisticky zajímavých míst. Hned za rozbřesku nasazují řidiči-průvodci cenu vysokou za 800 rupií na tři hodiny, já to usmlouvám na pět set s podmínkou, že mi zastaví, kde budu chtít a minimálně se mnou stráví čtyři hodiny, tak jsme si plácli a já ještě za svítání vyrazila do centra „svatého města". Je to bezva trik jak se vyhnout extrémnímu parnu a hlavně hladovým turistům.

Východ slunce nad oranžovým údolím z kamene je úchvatné, opice se již rojí a vyhlížejí snídani, místní jsou dokonale připraveni za časných hodin vás pohostit pravým teplým voňavým čajem, k tomu můžete zakousnout samosu nebo jinou indickou pochoutku v pouličním kiosku. Je to krásné, jak jsou podnikaví, pracovití a úslužní. Já se spokojím s čerstvým kokosovým ořechem a pádím vstříc historii, jež má posvěcení i od Unesca jako vyhlášená kulturní památka.

Miluji to nicotné svítání, jenž je jako nevtíravý host, který přichází pravidelně a vy si na něj zvyknete. Natřásám se v rikši a vystrkuji hlavu, aby mi něco neuteklo. Můj průvodce dnešního dne Hariš mi ukazuje na hradby kde trůní tři pávi, to je noblesní vzezření. Objedeme všechno zajímavé, co je na mapě, je toho hodně, milovníci historie jsou tady v sedmém nebi, když to tady vše spatří. Mne uchvátí ty vznešené klenby, zatajená zákoutí a lidé, co tam zametají se shrbenými hřbety. Nachýlí se pravé poledne a horko je tady jako v pekle, výheň je tady značná, ale s kšiltovkou na hlavě a zásobou pitné vody se přežít dá. Ale upřímně, už jsem hotová, jednoho to uondá, ta celistvá kamenná památka.

Už abych někde ve stínu ležela, ale ještě mé smysly jsou bdělé a nic jim neunikne. Spatřím z cesty sochu Ganéši a okamžitě velím k zastavení. To je můj nejmilejší bůžek, odstraňovač překážek, jak materiálních, tak spirituálních! Není to náhoda, že má hlavu slona a tak se jednoduše mezi hinduistickými božstvy snadno rozpozná. Vyskočím si nafotit tento památník, ale v pravé poledne slunce fotografování moc nepřeje, tak záběry nejsou moc vydařené.

Když průvodce vidí mé nadšení, ještě jednou mi zastaví a posílá v útroby spanilého sloupoví. Mladí Indi mě nahánějí, abych si koupila pohlednice či mapu a já najednou uzřím tu majestátnou sochu. Ganéša je tam vytesaný z jednoho kusu kamene a je impozantně vznešený, málem omdlím nadšením. To je neuvěřitelné jak nevědomě mě to vždy k cíli zavede.

Jsem nadšená k blaženosti, taková nádhera! Čtyři a půl metry vysoká. Místní kluci zanechají byznysy a věnují se mi, fotí mě a za ruku po tmě vedou kolem Ganéši, mám ji obejít zleva a třikrát dokola. Já to samozřejmě udělám, jsem tak vděčná, že jsem tuto skulpturu neminula, vždyť pro mě v životě tolik znamená. Na chvíli si s ní zamedituji za zády. Chládek chrámu a její něžné úsměvy hladí i povznáší, její schopnosti jsou nekonečné a chrání ty, co v ní věří.

Jsem dojatá, něžné vibrace a blažená energie proudí mým tělem, vím, že božská síla je neprůkazná a těžko definovatelná, ale já jsem přesvědčena, že nejenom osud a vyšší moc nás vedou do údolí utrpení i výšek extází životních fází. Jsou to i různé ikony, jež nás chrání a povznáší na naší Cestě bytí. Jestli potřebujeme Bohy, abychom to všechno zvládli, jsou tady, oni vždy stojí při nás a dávají nám sílu vstát a začít znovu, iluzorně povzbudí a imaginárně pohladí v mizérii těžkých chvílí. Netuším, kolik z nich stojí při mně, ale vím, že elefantí Ganéš, za tu dobu co jsem na Cestě, mi nespočet překážek narafičil a pak i odstranil;-))) A jistě má svůj podíl, že jsem zde a živá! Jsem jednoduše nesmírně vděčná, že jsem všechno v životě překonala, ustála a zvládla...

„Om Gam Ganapataye Namaha"