Dneska je neděle 9. dubna, jen ten letopočet se mi nějak nezdá (2017:-)

Furt si připadám jako malá holka a přitom občanka tvrdí, že je mi 39! Nějak se s těmi devítkami letos roztrhl pytel ale nevadí, člověk je starý jen tak, jak se cítí a vrásky, ty mám jen od štěstí úsměvů od ucha k uchu:-))).

Dárků za mou životní éru jsem dostala milión, nemusím zdůrazňovat, že všechny měly svou nevyčíslitelnou hodnotu a když jsem se vydala na Cesty, tak jsem dárky směnila za zážitky. Ty se do kůry mozkové vryjí více než nějaké věci. Tak kupříkladu v loni v Indii jsem vyšplhala na Triund, vysokou horu s pohledem na Dalajlámův chrám. Všude zeleno a krásno a mi to nestačilo, tak jsme povylezli výše až k Snow line/Sněžné linii a tam se najednou začaly stahovat mraky a na obličeji mi přistály sněhové vločky!!! Přivodily mi nepopsatelné štěstí a závrať, že zázraky se dějí a naději, že prostota všedních dní je skrytá v naprosté maličkosti přírody. Místo dortu jsem se zakousla do šťavnatého rudého květu rododendronu, vždyť na vrcholcích himalájských kopců neznám lepší svačinu:-))).

Vybavuji si, jak ze mne přátelé na 35 narozeniny vykouzlili Bali bohyni a moje „adoptivní dcera" Nina mi až z Německa transportovala medvídky Harribo! Tak tolik radosti na balijském dvorečku asi nikdy nezažili! Heslo „Harribo dělá radost malým i dospělým" mi znělo v uších ještě dost dlouho. Asi jako písnička od kluka z Papuy, který mi zpíval úvodní písničku z filmu Once za kterou Markéta Irglová získala Oscara. Takže i v Indonésii jsem měla toho dne i kousek ČR;-).

A mé dojetí toho dne neznalo mezí... Celá planeta jako by tleskala a výskala, ty vzpomínky na okouzlující úsměvy místních a upřímná přání bez obdarování si udržím do smrti.

A taky narozeniny pod japonskými sakurami bylo nezapomenutelné, díky třem Japonkám, s nimiž jsem se potkala na Bali a ony mi vystrojily oslavu s obrovským překvapení na Šindžuku. Pak v japonských Alpách jsem si postavila sněhuláka, abych nebyla sama a byla jsem opětovně šťastná jako blecha;-).

Nesmím opomenout nezapomenutelné narozky v Tasmánii, kdy jsem na druhý den prošvihla letadlo na Fidži:-).

Dneska jsem se rozhodla nic nedělat, jen vnímat. Přijímat ty vlny lásky z rozličné vzdálenosti, která když plyne od srdce, tak nic neznačí. V rozpustilé radostí cítím plno vděčnosti za to, že láska je nad zlato! Nikoli materiálno;-).

Je neděle. Na chlup přesně jako před třicetidevíti lety, když se maminka opalovala na střeše ulice Na Desátém v Ostravě a najednou byl čas jet do porodnice. Vrchní lékař na Fifejdách byl naštvaný, že je to zrovna v neděli, měl v televizi nějaké důležité utkání, tak porodní asistentka a má maminka přivedly na svět poklad z masa a kostí...

Je neděle, sedmá hodina večerní a zvony zvoní.... Stejně jako před 39 lety, kdy se rozbušilo mé srdce divoce a živě. A nadechla jsem se.

Vše přijímám s vděčností, přibývající roky i zkušenosti, ujeté kilometry i nová přátelství. Rozjímám nad neuvěřitelností času, jenž se kosmickou rychlostí žene kupředu a myslím na tu ženu, která mi dala život.

Dnešní den uzavírám srdečnou esemeskou: „Drahá maminečko, děkuji Ti za všechno, za krásnou výchovu a přepychový život. Největší dar, který si mi mohla dát.♥♥♥"

Uvědomuji si, že my zrozenci na narozeniny přijímáme dary a přitom jsme nic neudělali a ti, kteří nám vdechli život a postarali se o naše kroky, v ten slavnostní den zůstávají v pozadí... Ale já to své mamince brzy náležitě vynahradím!

Za všechno a všechny v mém životě děkuji ❣❣❣❣❣❣❣