Ať chce či nechce, každého cestovatele bez výjimky čeká prozatímní konec jedné cesty. Otisky botasek se přestanou pravidelně zarývat do planety Země, stopáž se přeruší a je třeba srovnat se psychicky s tím, jak bolí dosednutí na tvrdou zem. Ať už jste z jakéhokoliv místa na světě, je to vždy stejné. Navrátivší scénáře poutníků jsou si víceméně podobné jako vejce vejci. Nevyhnou se žádné barvě pleti, ani věku či původu. Jste-li Češi, Moraváci, Američani, Holanďani, Brazilci, Izraelci nebo Kiwi, na tom vůbec nezáleží!

Všichni si na vlastní kůži prožíváme prvotní euforii z návratu, přivítání s rodinou, přáteli.

Nejprve si procítíme neskonalou vděčnost, že jsme se vrátili živí a zvládli vše podle itineráře. Ano, opojná extáze z nespočtu milujících objetí, která nás doma čekají je nevyčíslitelná a na okamžik zažene chmury. Představy dychtivých párů uší lačně polykající naše pravdivé příběhy a cestovní epizody je lákavá. Ale stejně jako parfém vyprchá z těla. Najednou i vzrušení z uskutečněné cesty se vytratí do neznáma, zčistajasna vybublá a vychladne. Exotika dobrodružných historek je už nuda a není nikdo další, koho bychom vyprávěním ohromili. Projektor přehrává tytéž fotky pořád dokola a z úst se řinou stejná slova a monotónně je opakujeme jako na kolovrátku, už i nám samým připadá, jako by naše unikátní postřehy vyčpěly a ztratily lesk zajímavosti.

Faktem je, že nic není permanentní, takže následuje vystřízlivění a neodkladné smíření se s realitou, rutinním prožíváním, jež mnohdy převálcují psychicky i ty nejodolnější jedince. A nenechte se mýlit, i ti nejodvážnější se promění ve sraby a zachvátí je panika z nudy všedních dní.

Jak z toho ven? Nezbývá nám nic jiného, než se znovu ponořit do vlastního nitra a vydolovat z něj odpovědi na toužení, co přesně od života čekáme. Tak se nejlépe vyrovnáme se zařazení zpět do společnosti, jejího systému, režimu denních povinností a prázdnoty nezbytností.

Samozřejmě je to velice psychicky a emočně náročné, prozatímně strádáme, ale stesku po svobodném pohybu a novotě každého okamžiku se prostě nevyhneme. Zaručeně funguje, soustředíme-li se na sebe a nepopíráme vlastní pocity a nervózně smuteční rozpoložení.

Zařadit se opět do stereotypu, sžít se s rutinou je běh na dlouhou trať, nehledě na to, že jsme si přivezly „cestovatelské vši“, které nás svrbí a trápí, pohání naše vrtochy a jediné východisko jak se vysvobodit z otěží nesvobody je opět prchnout vstříc dobrodružství.

Je to normální, nestyďte se za své pocity, máte na ně nezadatelné právo. Jste-li cestovatelem tělem i duší, jsou zcela pochopitelné. Pokud doma strádáte, trpíte a jediná šance jak z bludného kruhu ven je plánování nové cesty, pak si toto povzbuzení dopřejte. Opájení se novými plány, střádání nových představy a vizí kam se opět poděje nikomu neublíží a jsou nejlepší terapií, zajistí virtuální útěk z reality šedi obyčejného života smrtelníků a vlijí vám naději do žil.

Je to naprosto samozřejmé, že prožitky navrátivších jsou intenzivní, dosti těžko sdělitelné pro druhé. Život bez neustálého pohybu a setrvání na jednom místě najednou nedává smysl. Jsme jako na trní, chybí nám každodenní inspirace, esence novoty, zážitků a vjemů, potkávání a sdílení s různorodými národnostmi, kulturními odlišnosti.

Všude jinde to jen překypuje extravagancí a sounáležitostí, ale doma je už všechno známé, staré a ohrané, ohmatané. Činnosti jsou opakující jako přesýpací hodiny.

Melancholie nás určitě přepadne a toulavé boty na nás cenní zuby, abychom je nenechávali dlouho o samotě. Stýská se jim po houževnaté půdě Země stejně, jako se stýská našemu srdci po nových zážitcích. Připravte se na to náležitě a obrňte se, jak nejlépe dokážete.

Není to jednoduché, ale zvládnete to!