Před půlnocí jsem dorazila do Sevilly. Snídám na terase, ještě nevyklubané slunce už hřeje a zvony katedrály probouzí spáče, aby dneska nezaspali nové příležitosti;-).

Všude na střechách jsou bazény a bary a takový život se mi líbí. Už jsem povrchní jako skoro všichni a málo mi na tom záleží. Člověk je holt tvor přizpůsobivý a adaptuje se neobyčejně rychle dle místního prostředí;-))). Takže za pár dní už mám lokální mimikry.

Snídani si naservíruji na čerstvém vzduchu v úrovni znonice přepychově nostalgické katedrály a polykám naprázdno spanilé pohledy, které jsou těžko popsatelné slovy. V tom mi mozkovými závity proletí pocit viny, že já si užívám a polovina světa strádá v nelidskosti bídy či ji ubíji roztodivné katastrofy...

Ale čert vem askezi, proč se jednou za čas neodměnit a nedopřát si výhled jako pro princezny. Konejším se rčením, že každý má to, co si zaslouží a usrknu si pravé organické kávy. Jsou dny, jež se zapisují do paměti zkrátka samy a blaženě by o nich psali i neochvějní romantici minulé doby:-).

Slunko se klube statečně východně a v ten moment sežehne všechno živé. Na teploměru jsou teploty od 40 stupňů a výše a udržet se při smyslech je hodně odvážné a vyžaduje nezměrné ambice. Ale je tady krásně.

Prostě člověk tady více pije a to je celé. Vodu pochopitelně;-).

Jedině tak se udrží při životě.