Dneska je úterý. Dostála jsem svého slova a přišla jsem do dětského centra. Kamenný nápis hlásá, že se jedná o sirotčinec. Vybavuji si holky, jak mě prosily, abych jim pomáhala dělat úkoly. Že bych pomáhala sirotkům? Zaplavila mě náhle bezbřehá vlna soucitu.

Manažerka centra mě dovedla do třídy, kde už způsobně sedí děti, když mi dávala instrukce tak mi mimo jiné řekla, že se mám zeptat na jejich rodiny, tak asi došlo k nepochopení....

Takže už jsem ve třídě a místo, abych si vyšplhala na učitelský stupínek, sednu si na bobek, abych byla na stejné úrovni jako děti a dívala se jim do očí. Představují se mi a ty jména nejsou k zapamatování, vidno že nová generace má moderní jména, už žádný Ketut, Wayen, Made... Jediné co si zapamatuju je klučičí jméno Meggie, protože to mi připomíná Maggi;-). Ještě je tam Ayung, a to mi zase připomíná sopku Mt. Agung, asociace v mé hlavě, ale ostatní nesmí mít zdání, že jejich jména nevím.

Měla jsem se jim věnovat třicet minut, ale pobyli jsme spolu celou hodinu, nějak zázračně jsme se bavili a hrozně rychle nám to uteklo;-).

Dětičky od osmi do deseti let anglicky už umí základy a i mi někdy rozumí. Měla jsem tam krásnou dvanáctiletou „asistentku", která jim překládala či vysvětlovala, na co se ptám. Měla jsem instrukce, abych s nimi opakovala ovoce, ale já se ptala, ať mi vyjmenují Bohy a kdo u nich doma vykonává ceremonie. Ukazovali mi, jak se modlí se sepnutýma rukama u čela a jak třikrát za den dávají před templ (malá bali svatyně u každého domu) obětiny - květy a na banánovém listu trochu rýže a vonnou tyčinkou, to vše uzavřou a pokropí kouzelnými gesty dlaní s květy. Ty děti jsou neuvěřitelně milé, spontánní a kluci trochu rozjařilí, schovávají hlavy za závěsy, ale jsme tady, abychom si hráli a ne mučili;-).

A tak mě napadá, že bychom si mohli na závěr zazpívat. Okamžitě navrhnou anglické „Rolničky" a další vánoční písničky, i když vánoce na Bali neslaví. Pro mne je to sympatické zpestření v Indonésii uprostřed roku slyšet melodické prosincové songy. A tak se nám spolu líbí.

Protože kluci hodně zlobí a neposlouchají co říkají ostatní, tak si beru na pomoc jednoho klučíka. Zrovna toho nejmenšího, pochopí, že je mi psychickou oporou, sedne si ke mně před tabuli a dohlíží, jestli jsou všichni hodní. A byli. Mne to prostě s nimi tak baví! Nakonec sepneme ruce uprostřed srdce a s maličkou úklonou hlavy si poděkujeme. Dojemné, mě až zamrazí jak jsou uctiví. Nakonec si podáme ruce, pleskneme „high five" jako kámoši a hodina končí.

Všichni mají rodiče a sourozence a jsou jen tady, aby se zabavili a vykonávali poškolní aktivity. A vždy tady hledají dobrovolníky, tak jestli vaše srdce není k potřebám druhých hluché, tak se někdy přidejte🙏👣🙏

Taman Permata Hati - Ubud Bali http://www.baliorphan.com