Prostě lidé, kteří se narodí s nespoutanou duší to tak mají. Domovem je jim místo, se kterým souzní a nemusí to být zákonitě místo, kde se narodili...

Domovina není adresa, je to pocit vnitřního splynutí člověka kam skutečně patří. Pro mě to na několik let bylo Bali a vracet se tam, kde na vás lidé nezapomněli ani po třech letech je úžasné. Najdete je tam v celé jejich kráse. Moje Bali Family - vydrželi s úsměvy i dvouhodinové zpoždění (fronta na imigrační necelá hodina, čekačka na bágl u pásu u přes hodinu) a padnete si do náruče jako byste ani nikdy neopustili tento ostrov Bohů. A člověk ani neřeší, že 35 kilometrů jede 3 hodiny... Je na Bali a obdařen přivítacími dary - čerstvým kokosovým ořechem a banány je jako v ráji. Okamžitě mi na tváři naskočí rohlík, úsměv od ucha k uchu, protože to je hlavní důvod, proč se tady cítím doma. Nikdo se nevraživě nedívá, nikdo nenadává, jen se usmívá. Kření ty bělostně perličkové zuby i když řídí na přecpané ulici. To je Bali. Úsměvy a mírumilovné bytosti. A jak Bali voní! I kdybyste mě sem deportovali se zavázanýma očima, podle vůně se hned rozezná. Je to ta specifická kořeněná vůně sladkých cigaret zmixovaná s vůní stromů obsypaných bílými květy frangipani. Jedeme v zácpě, ale aspoň si uvědomuji, že co se týče umění a designu se tomuto ostrovu málo co vyrovná. Koncentrace umění na metr čtvereční je prostě obdivuhodná a má duše zpívá: „Hurá, jsem doma;-)".