Nyní se na FB šíří epidemie doznání #metoo
aktivistický dialog sociálních médii, který má zviditelnit páchání násilí na ženách. Nejdříve jsem si toho moc nevšímala, ale pak jsem si uvědomila, že jsem ho taky párkrát v životě zažila a kdybych mlčela a nepřispěla svou špetkou do mlýna, tak bych toto téma přehlížela a to bych nechtěla. Jsem radikálně proti tomu, jak muži ženy týrají, ponižují a využívají své moci a nad něžným pohlavím se nadřazují. Možná proto vznikají feministické sbory, aby bylo jasné, že si to už v současnosti 21. století dovolit nesmí a že nejsme ustrašené Boženky, jež se třepou v koutě, ale stejně se to děje, a to je moc smutné na této době... Snad právě proto jsme se staly Superženami a Tvrďačkami, abychom netrpěly bezpráví a byly vždy připraveny odpálit útoky silnými slovy, gesty či zneškodnit agresory fyzicky. Ale tato sebeobrana nám ubírá na jemnosti ženství, citlivosti a pohřbívá naše pravé já, ale bohužel doba si to žádá, aby žena přežila...
Bylo mi deset nebo dvanáct, a když jsem se vracela ze školy, tak tam stál. Mentálně pošahaný blondýn, který když mě spatřil, tak za bílého dne na rušné ulici Zborovské vytáhl své nádobíčko, jenž mu trčelo z poklopce. Asi byl do mě zamilovaný nebo co, ale já ve své nevinné duši a dětském mozečku nemohla pochopit, co se to děje a proč takové nechutné zvíře není někde zavřené. Bála jsem se chodit domů po vyučování a pronásledoval mě až k mamince do práce. Neměla jsem z toho silné trauma, ale bylo mi to velmi nepříjemné. Třicet let se odkutálelo, ale tyto zážitky zůstaly zaklíněné v mé paměti. Směju se, teď bych mu ho zmáčkla tak, že by mu ho museli amputovat;-))).
Další nepříjemná situace se mi vybaví z ostravské městské hromadné dopravy, kde v přeplněném trolejbuse se na mne lepil ztvrdlým ptákem nějaký úchyl a tlačil mi ho mezi lopatky, když jsem byla malá holka. Já raději vystoupila a přišla kvůli němu pozdě na trénink, kde mě hubovali, proč jsem nepřišla včas. Jak jsem trenérovi měla vysvětlit, co se mi stalo, když jsem vlastně nevěděla, co se událo...
Další příklady byly, když mě „přítel" deptal slovy: „Nechovej se jako kráva." Nebo: „Chováš se jako pí*ča." Vždycky jsem se durdila a urazila, co si to ke mně dovoluje a on si mě udobřoval a říkal: „Já jsem neřekl, že jsi ..., já jsem řekl "jako"". A pí jsem vlastně byla, když jsem s takovým člověkem byla! A pak jsem na dlouhou dobu byla dobrovolně sama, protože jsem si říkala, že se s dalšíma „čur...." otravovat nebudu, tak jsem se raději zamkla na sedm západů ve svém skleněném zámku celibátu;-).
Neproměnila jsem se v lesbu, to nejde, není to fakticky možné, když máte rádi mužskou náruč i jejich přirození;-))). Ale uvěřila jsem, že i mezi pány tvorstva jsou jemnocitné duše, které neubližují, nežárlí a nevybíjejí si zlosti ega na něžném pohlaví, protože si tím dokazují vlastní slabošské nedokonalosti. Následně mi do života vpluli muži, kteří nebyli agresivní, ale láskyplní. A já jim děkuji, že mi zkřížili cestu a přesvědčili, že ještě existují. Na to, že jsem obkroužila půl světa sama, jsem vlastně nesmírně vděčná, že tohle jsou jediné nepříjemné situace k dané tématice;-).
Z toho, jak vidím na stěně mých zahraničních přátel doznání, že byli (i několikrát) v mládí znásilněni, mě mrazí. Stud a pocit viny jim zabránil, aby o tom mluvili a dotyčného udali. Protože to v sobě tak dlouho dusili, potřebují nyní léčení na zotavení. Bohužel společnými jmenovateli těchto životních tragédií jsou drogy a alkoholové opojení, proto trpí výčitkami, že si za to můžou sami...
Každopádně soucítím se všemi ženami i muži, na nichž se druzí dopustili násilí a znásilnili jejich tělo či duši. Snad jim odpustí a příště budou silní a dostatečně imunní a dalších útoků se vyvarují!!! Sdílení posílí a ublížené utvrdí, že v tom nejsou sami ❤️ ❤️ ❤️.
S láskou a vírou v lepší soužití mezi muži a ženami