Můj post #metoo vyvolal značnou odezvu a oprášil debatu, kterou jsme měli na jogínském kurzu a to, jak jsou v současnosti. partnerské vztahy nestabilní, psychicky vyčerpávající a mentálně ubíjející. Umínila jsem si, že se o tom chci zmínit, ale tehdá na toto téma nebyl čas ani síla popisovat toto ožehavé, těžké téma. Ale je na čase, abych ho zde předestřela, protože je dosti závažné a ruinuje mnohé duše...

Možná jste měli to štěstí, že váš milovaný byl duchem přítomný, soudný a milující a žádné velké dramatické situace jste v partnerském životě nezažili. Ale co já vím, tak snad každý druhý si zažil nějakou formu násilí či deptání, i když o tom nerad mluví. A to mě děsí, protože se tak paradoxně staví do pozice oběti, jenž si myslí, že je za to přímo zodpovědná a sype si popel na hlavu. Přitom kámen úrazu je v osobě, která má agresivitu či jinou mentální poruchu v sobě zahnízděnou a nepokládá ji za problematickou či si ji není vědoma.

Náš známý nám popisoval dva příběhy, jež se odehrály v Austrálii, jeden byl o jeho kamarádce, která byla od malička náladová, dosti často nakvašená a nabroušená. Žila ve společné domácnosti s jeho kamarádem a tak věděl, že občas jí "to chytne a zblázní se". Vyvádí naprosto bezdůvodně, útočí na něj nožem a hází po něm nádobí. Oba dva si dlouhou dobu mysleli, že je jen hysterická a nechá se strhnout emocemi, když se jí něco nelíbí a vybuchují jako exploze soptící sopky. Až jednou na festivalu pod účinky nějaké drogy se tato psychicko-mentální mánie přeměnila v schizofrenii a byla dlouhodobě hospitalizována. Nasadili ji léky a její stavy se zklidnily a bylo ji najednou hej.

Takových podobných historek jsem si už vyslechla spousty a jedno mají vždy společné, léčení a po nasazení medikální léčby se dotyčný cítí, že mu nic není a postupně léky vypustí. Jenže achich ouvej, následné reakce jsou mnohonásobně horší a kumulující výlevy nashromážděných udušených emocí odstrašující s nedobrými konci. A pak se dějí nehorázné věci. Při nejlepším dotyčný skončí v odborné péči na psychiatrii či jiném nápomocném zařízení, kde mu jeho manické stavy stabilizují, pokud ne, pak za sebe neručí. Bohužel okolí o nich mnohdy neví, a pak trpí. Neví, co dotyčného souží, jak mají být nápomocní či se raději ukrýt do bezpečí...

Jsou to smutné příběhy a stále více se opakující. Můžou za to stresy, nedostatek osvěty či přehlížení společnosti, že se tito lidé soustavně neléčí? Netuším, nejsem psycholog ani expertka na dané téma.

Pravdou ovšem zůstává, že jsem se v životě s takovými osobami setkala a absolutně nemám ponětí, co jsou ty spouštěcí signály, jež je vytočí do nepříčetnosti. Taky jsem si bláhově myslela, že když budu milá, nápomocná a tolerantní, tak se symptomy uklidní. Ne ne, byla jsem naivní. Mnohdy se časem naopak zhorší. Jsou to zákeřné nemoci, které normální obyčejný člověk nevyléčí, potřebují profesionální péči a soustavné léčení.

Nenechte se klamat tělem a vizáží. Tito lidé jsou mnohdy velice sympatičtí, zahrnují vás láskyplností, pozorností, ale pod povrchem se v nich něco durdí, a pak neohlášeně vybuchují. To byl případ přítelkyně našeho známého jogína, ani ona sama, ve svých 30 letech nevěděla, že má nějaký problém. Začalo to hádkami a skončilo to tak, že ho vzala zezadu motykou po hlavě.... On neví, co se přesně odehrálo, ale probudil se v nemocnici s vyraženými zuby, polámanými žebry a vnitřním krvácením do mozku. Přes tři měsíce nemohl pozřít žádnou stavu ani se sám hýbat. Snažila se otrávit jeho rodinu a další podrobnosti tady raději nebudu vířit.

Nechci tady nic hodnotit, soudit ani pitvat. Nemám odborné vzdělání na to, abych poskytla vysvětlení a odkud tyto ataky amoky přicházejí. Prý se může jednat o tzv. "bipolární poruchu". Ale variant a možností je neskutečné množství...

A tak vás jen snažně prosím, pokud se s něčím/někým takovým setkáte, mějte se na pozoru a vězte, že vy sami mu nepomůžete, tak se nedeptejte❣❣❣

Hodně síly, víry a zdravé milující vztahy přeji❤️❤️❤️