Opouštím Gili. To, že pár dní obrovsky fouká, mě mělo varovat.

Nalodím se na vachrlatou lodičku, která všechny odveze na pevninu Lomboku. Tedy podle plánu…

Už u břehu bojujeme. Asi hodinu se jeden klučík admirál pokouší zvednout kotvu, dělá ručně, žádné elektrizované na automatický pohon tady nemají na tak staromódní lodi. Není možná, kotva je zaseklá. My se houpáme na vlnách jako skořápka ořechu ve víru proudu, trvá to asi hodinu. Stojíme na místě a blokujeme všechny odplouvající i připlouvající lodě. Není mi zle, ale dvakrát příjemně taky ne. Po hodině se jeden západní turista rozhodne, že vysílenému admirálovi pomůže, za počítání zatnou síly a tahají. Kotva povolí, tahají ji jako řepu u nás v pohádce, ale tam ji tahal táta, máma, syn dcera, kočka i myška (teda jestli si to pamatuji správně), ale oni jsou na to chudáci jenom dva. Dokážou to a v potu vyčerpání startují motory. Vyjíždíme na nějak tu patnáctiminutovku přežijeme.

Čeká mě nalodění na podstatně větší plachetnici. Obsada na 4 dny je celkem sympatická, dva páry, jedna dvojička kámošek, jeden kluk z Belgie a já. Posádka velice ochotná, je jich více než nás, samí místní usměvaví kluci. Kufr mi zaparkují v prostorné kajutě, je tady útulně, velká palanda, kulatá okna. Tož jsem se dočkala. Převléct do plavek, zabalit se do sarongu, natřít vrstvu odolného UV slunečního krému (nikdy na lodi nezapomínejte na ochranu:-), brýle, kšiltovku a už si to upaluju na příď vychutnat si tu jízdu.

Kdy jsem naposledy vyjížděla na otevřené moře? Nepamatuji se, možná tenkrát, když jsem se plavila katamaránem z Columbie do Panamy a nebo byly ještě mezitím nějaké dobrodružné příběhy? Nevzpomínám si. Je jen tady a nyní. Spokojeně si vrním, kolébám se jako na koni, vlny se vlní, slunce svítí, kormidelníci nás obsluhují, vysvětlují plán cesty, hezky se kření a my jsme naprosto vyklidnění v rytmickém pohupování oceánu.

Nemám potřebu se družit, povídat si a plkat o svých minulých dobrodružstvích. Chci být sama v tom kochacím módu, kdy si v tichosti vše užiju. Vše pozorně sleduju, každou vlnku, každou kapku od motoru, každý záblesk paprsku, čas utíká a razance nárazů na hladinu je čím dál tím větší, agresivnější. Někdo už zvrací ze zádě. Dvě Švýcarky vypadají polomrtvě. Jsem stále v pohodě. Pozřím vydatnou večeři i dezerty od těch, co nechtěli, nebo nemohli. Je tma a je čas jít na kutě. Zamknu se. Ležím a převaluji se, vybavuji si, jak takové pohyby mi nic nedělaly. Vždy jsem zbožňovala přemety, housenkové dráhy, řetízkáče, všechno, co bylo plné adrenalinu, rychlosti a nebezpečí. Kupodivu, člověk se věkem mění. I já. Cítím, jak jsem mdlá. Kajuta je vydýchaná a já jsem zvyklá na čerstvý vzduch a prostor. Vykolíbám se ze dveří, párkrát to se mnou bouchne napravo nalevo, jsem jako vozembouch jen ve vertikální poloze. Kolena se chvějí a courám se jako housenka, nevládnu svým tělem. Ulehám na prkna na zádi. Zhluboka dýchám, je mi o poznání lépe, ale nevím, co se děje. Milí klučíc záchranáři mi přinesou vodu a nějaké prášky. Ano, moje chyba, že jsem přípravu podcenila. Na loď se jezdí s kinedrilem a se zázvorem. Jsou to jen nějaké zázvorové tablety, které klidní žaludky při mořské nemoci. S vděkem je polykám a modlím se, abych přežila.

Háže to a já jsem slabá jako moucha, neovládám nic, tělo, mozek, jsem naprosto bezvládná a bezmocná. To jsou ty stavy, kdy si člověk představuje, že umírá a nic ho nezachrání, je naprosto bezbranný a neovládá žádné smysly. Dýchám, ležím na zádech, to jsou triky mořských vlků, které mají zmírnit horečnaté stavy bezmocné potupy. Nevím, jak dlouho to trvá, nic nezabírá… Nejraději bych ty námořníky poprosila, aby mě hodili přes palubu, aby to mučení rozbouřených moří ukončili. Ale nejsem schopna ze sebe vypravit holou větu. Natož se překulit přes záď a ponořit se pod hladinu. Je tma. Žíznivě piju. Soustředěně pozoruji hladinu, to taky pomáhá na mořské nemoci, tedy mělo by. Stavy mořských a vysokohorských nemocí jsou si podobné jako vejce vejci, člověk je jako opilý a neschopný naprosto ničeho, mozek plytký a vydutý, nohy bez síly, malátně zakopávají o sebe, připadáte si, že se neunesete. Prosíte nebesa, aby vám snesla nosítka a odvezla vás na jednotku intenzívní péče, kde vám dají infuzi a umělé dýchání a profesionálně vás ošetří. Ale takové zázraky se mnohdy nekonají, jedině když už jste na pokraji smrti, a tak je to všechno ve vaší mysli, jež to psychicky ustojí a nebo se zhroutí a odevzdá se zcela.

Proč jsem na tu loď lezla? Abych viděla obří varany, protože jsem tehdá nechtěla na Galapágy? A teď jsem si říkala, že když jsem takový kousek, tak si to nenechám ujít… Abych se s nima vyfotila? Abych je viděla na vlastní oči? Nebo proto, že jsem opět potřebovala dobrodružství a myslela jsem si, že mou duši zvetí? myšlenky v mé mysli šustí, dolují odpovědi. Ještě mi mrchy odporné přihoršují! Psychicky drtí a zpovídají!! Nevidí, že jsem úplně knokautovaná a bezmocná? Proč mě ty potvory nenechají na pokoji!? Aaaa, já už budu hodná. Vřískám nahlas a slibuji nebesům, že si brzy zadělám na dobrou karmu. V sebelítosti mi vyskakují mezi zavřenými víčky slzy. Slané krůpěje beznaděje. Ale naděje tam vždycky je. U mě ano, i když dneska zrovna ne…. Kdy to už konečně pomine? Na chvíli jsem si zdřímla. Už to tolik nehoupá.

Svítá. Všude dookola se rozprostírá čarokrásná červená nádhera. Dýchám a zalykám se nad tou léčivou mocí přítomnosti. Nemám slov. Už se na svých i udržím a přejdu na příď. Pokorně se opřu o ráhno. Je ráno. Už mne ta zpropadená mořská kletba opustila. Jsem znovu při smyslech. Zdravá. Vnímavá. A to co jsem si prožila, to bych nikomu nepřála. Obloha mě uzdravila. Vše svou barvou zakryla, jako by to byla jen noční můra.

PS. Podtext dnešního sdílení:

„Je mi tak zle, že nemám ani tužku:-).

Takže mi to dneska nepíše, tak mi to promiňte:-(((.

Raději pošlu pár obrázků na ukázku…"