„Je ráno raníčko”, výská sluníčko. Dušička se tetelí jak je život prímovní. Nabitý zážitky, nasátý vědomostmi a plný přítomnosti. Okolní elementy panenské přírody a nekonečné oblohy a vodní hladiny je prostě skvostný, oduševnělý a ve mně se probouzí extrémní dojetí, jak je život bohaplný a okouzlující. Jsem plná pokory, že jsme v bezpečí a užíváme si, ty spontánní zážitky, výkřiky radosti, varhánky na břichu od smíchu, to jsou ty nejsladší požehnání cestování. Když je člověk na moři a objíždí malé ostrovy tak si uvědomí, jak je křehký a bezmocný a zároveň statečně odolný, že všechny ty nástrahy a náhody přeonačí na nezapomenutelné zážitky. V některých případech jsou cestovatelé hrdinové, skladují si své vzpomínky ve skladišti paměti a tam jsou až do smrti. Peníze se rozkutálí, přátele vytratí, majetek vypaří, ale ty miliónové momenty, ty nám ze srdce neukradnou ani piráti, i kdyby byli krvelační a nenechaví:-))).

Dneska nás čeká Rinca. Další ostrov s varany. Tento je o poznání příjemnější, není to úplná zoo jako Komodo, je to jako obyčejná procházka do českého lesa, akorát místo veverek a zajíců jsou tam několikametrové stvůry, které leží na slunci. Vyhřívají se a dobíjejí baterky, aby, když se pohnou, své objemné tělo unesli. Prý si tam loví sami, místní bizony či jeleny. Představa je to docela neobyčejná, protože vypadají neškodně a lenivě a to, že by šli do akce až tak náročné se mi nezdá moc pravděpodobné. Varani jsou mi sympatičtí, mají takové pronikavé pohledy s nimiž vyjadřují vlastní názory. Jsou jako lidi, taky nechápou, proč je jiný živočišný druh okukuje, oni si připadají naprosto normálně. Čtu jim myšlenky a říkají si: „Co na nás ti liliputi tak čumí, vždyť my jsme úplně normální? Co na nás vidí, vždyť na nás nic jedinečného není.”

Jsme v savaně, kde se jako by zastavil čas. Jako dítě odkojené obrázky Buriana a Cestou do pravěku jsem se vždycky chtěla vrátit v čase a být mezi těmi tvory, co se tak o život prali. A teď jsem tady, s nimi, sice v jiné časové dimenzi, ale tito predátoři nám tady na Zemi ještě na zůstali a připomínají dávné časy. Je to k neuvěření, že přetrvali až do 21. století. Jsou to pašáci, kluci odolní a sví. Mají mé poklony. Nejsou to stvůry, jsou mi velice sympatičtí, akorát můj slovník zrovna dneska neoplývá těmi pravými slovy a významy. Klidně bych tady s nima zůstala a meditovala.

Procházíme pod stromem, kde je zahnízděn dlouhý sytě zelený had, prý je smrtelně nebezpečný. Tak tady se paradoxně nebojí těch velkých mega tvorů, ale hadů:-). A je to velice bizarní, jak jsou tady místní a na zápraží jím místo psa leží třímetrový predátor. Děti pobíhají bosé kolem, nedráždí je, ale stejně tady jsou společně. Je to nádherné. Domácí mazlíčci se rochní v hlíně. Občas nadzvednou víčko, kdo se s nimi fotí. Kdyby mohli mluvit, tak se zeptají na Facebookové profily, aby se tam taky viděli. Určitě už jsou populárnější než vyhlášené celebrity a to nic nedělají, jen tady rozplácle leží:-))). Ti se mají, jsou to krasavci. A já si je beru s sebou ve své paměti.

A pak další koupání, další dech beroucí výhledy na krajiny a já jen mlčím. Nemám potřebu mluvit, plkat a kecat, chci si to v sobě všechno uchovat, abych vám o tom mohla psát. Oči mi září, duše bublá radostí a srdce skotačivě tančí, jak málo stačí k radosti...

Pozorování a vnímání okolní přírody.

Mám vás ráda a ty macky komodské taky, jsou miloučcí, jako my lidi♥♥♥