Noční VIP autobus do Yangonu už čeká. Ještě, že jsem vybavená. Venku teplota kolem 30 - 40 stupňů, uvnitř kolem 10 stupňů Celsia. Nepochopím, jak někdo ti vymraženou lednici na kolech může považovat za komfort... Naštěstí mám peřovku, oteplovačky a čepku. A himalásjké ponožky. Snad přežiji. Pro tyto případy mám vlastní specialitu, mám mikinu s kapucí, obleču si ji jako kazajku, zipem dozadu, kapucu si nasadím na hlavu a ještě omotám pašmínovým šátkem. Jsem fakt bezvadná, vypadám jako nějaká pašeračka, zafačovaná. Ale co, když je zima. Zavrtám se do pohodlného vypolstrovaného sedadla a jsem ráda. Další dobrovolnická mise skončená. Dokonale se povedla. Hurá. Jsem šťastná. Cesta mě ukolíbá. Však jsem taky uondaná z celého dna, dneska jsem se nezastavila, abych to všechno stihla. Dvakrát za pejskama, loučení, objímání, děkovačky, to jsou mé derniéry v cizí zemi. Mám jen jedinou výhradu, jak moc ten čas letí, jako zplašený, z řetězu urvaný... Dva měsíce v Baganu mi přijdou jako dva týdny, vše uteklo tak neskutečně rychle. To je tak, když vědomě žijete, vše je jako na běžícím páse, plynulé a soustavně výživné;-).

Ve dvě ráno máme zastávku. I přes mou zimní výbavu jsem zkřehlá jako preclík. Kolena zamrzla a já mám problém sejít tři schody z autobusu. To je teda síla. Propánajána, komu jsem co udělala hahaha;-). Sousedka, milá místní paní, která má omotanou osušku kolem hlavy protože nemá čepku se starostlivě ptá, zda mi není zima. Vyprosí si ještě jednu deku. Je skvělá. A já opět usnu a spím jako zabitá. Východ slunce mě vítá. Sluníčko je stejně kulaté a oranžové, ale usilovně se prodírá ze smogu oparu. Holt města nejsou tak čistá a vizuálně panoramatická. Vysadí nás někde u pumpy. Před autobusem už jsou taxikáři naháněči. Za odvoz do hostelu chtějí nejpre deset tisíc. Když říkám šest, protože se domnívám, že je to stejná cesta jako na letiště, tak okamžitě sleví na osm. Zaktivuji si data a zkontroluju Graba. Do cílové destinace to je za 8 600 kyatů. Důvěřuj, ale prověřuj;-). Tak si jednoho místního beru. Až mě naloží, hlásí:”No AC”. S tím nemám problém, že nemá klimatizaci, doufám totiž, že než dojedu, rozmrznu a kapánek se pousměju;-))). Ale moje vnitřnosti stále oplývají úsměvy, cítí naplnění, uspokojení a klidné vlnění. V blaženosti jsou naloženy všechny tělesné buňky i smysly. A emoční rozpoložení je nirvánově povzbudivé. Jsem zde, v náručí civilizace a uvidí se... Vyspaná jsem do růžova. Přede mnou celičký den, Tour de Yangon. Snídaně na stole. Sprcha a tradá. Velkoměsto volá.

Užiju si ho dosyta😁😁😁