Hned jak jsem do tichosti retreatu vstoupila, tak mě popadla škytavka! Mám být zticha a na celé kolo jsem si škytla. To na mě asi myslí maminka, co jsem to zase vymyslela, když jsem jí oznámila, že tři dny nebudu na signálu;-).

Vstupuju do rajónu absolutního ticha, kde mluví jen příroda, skřehotá, vrká víská, bzučí, korkhá. Ta monotónní žába, kuňkající o závod se tady do zóny mlčení absolutně nehodí;-). To jsou okolní vlivy, které jsou slyšitelné o to více, když člověk nepoužívá slova a jen vnímá. Všudy přítomná džungle je jako oáza, štavnatá, zelená a božsky barevná. To přesně jsem chtěla.

Na programu je Yin jóga. A pak meditace, tak ta mě úplně dostala! Lektorka začala: “Představte si sebe před pěti lety přesně v ten samý čas.” Já polkla a neslyšně jsem se v sobě rozesmála;-). Však jsem vám dávala fotky z narozeninové oslavy. Psal se rok 2013. “Prý, kde jsem tenkrát byla a jaká jsem byla;-?” Já ji na to nehlasně, vnitřím hlasem odpověděla: “Byla jsem tady na Bali, zrovna jsem žila život snů a jako rentiérka si tady vegetila a byla šťastná jako blecha. Měla jsem vize, ideály, hodnoty a nadějné projekty. Vizionářsky jsem snila, že svět bude príma a já budu filantropka. Jasně, byla to má naivní bublina prýštící z toho bezuzdného pozitivna, jak se tenkrát vzedmula vlna Tajemství a Zákona přitažlivosti.” Se zavřenýma očima jsem se smála, jako by to lektorka tušila, že právě zítra bude reflexe mého života, a tak mě parádně na ní připravila.

S otázkou, kde a jaká jsem byla před deseti lety, to mě drobátko dostala. To jsem asi seděla znuděně v kanceláři, surfovala bez cíle na internetu a nakvašeně se tvářila, že mě život neba. Byla jsem náladová, neurotická a hlavně totálně nespokojená;-(. Taky dobrá trefa! A pak nás v kontemplaci nad vlastní maličkostí zavedla do let patnáctin. “Jaké jsem měla hodnoty, vztahy, prožitky, životní mety, sociální poměry?” To vše bylo v módu bezstarostného dětství, dovádění, první lásky a záchvěvy emocí. Zklamání, jak to mezi lidmi chodí... Uf, to byla náročná etapa života, skvělá, ale na druhou stranu velmi namáhavá, protože to už hlava šrotovala. Všechny ty otázky, filosofie sebe, nevědomost, ztráta beznaděje a víra pražádná, prázdnota a bohémské vysedávání v čajovně, hodiny strávené v knihovně a čítárně se špetkou naděje, že mu knížky otazníky v hlavě zodpoví zvídavé existenční otázky...

“A jaká jsem byla jako pětiletá?” “Jednoznačně šťastná, energická, spontánně streštěná, usměvavá, vlídná, poslušná a chytrá jako Včelka Mája;-).”

A tak se díky této meditační sebereflexi předvečer svých 40. narozenin podivuji, jak se člověk léty mění a místo, aby dospívání přineslo zmoudření, přináší spíše rozčarování, deprivaci a rozladění ze společnosti, uspořadání a celosvětového mínění... Je zvláštní, jak se mění hodnoty, vztahy, poměry, a když si nedá pozor, tak ho mraky myšlení zdecimují, že nemá žádné sny ani vášnivé potřeby... Samovolně se lidé mění v loutky a strojové roboty pracující pro “dobro společnosti”, jež je vlastně ubíjející. Ale stejně je skvělé, že rány osudu míří cíleně do duše či napadnou zdraví, abychom prostoduše nebazírovali v nicotě bytí, ale sami sebe vytvořili a makali na vlastní velikosti. Žili v přítomnosti a byli šťastní a nyní, současná evoluce myšlení i vědomé hnutí nás do toho přirozeně nutí;-))) Jupí!!!

Ano, nic není permanentní, ale to jádro, ta lidská dobrota a zlatá stránka tam bude vždycky jako schránka, bezpečný sejf plný pokladů pro další etapu. Pilíře sebe. Je důležité nevzdat se, ale soustavně podporovat sebe, své vášně, sny i touhy. Milovat se bezpodmínečně a stavět na základech sebe to dobré, co v nás je. A den zrození je vždy nový milník uvědomění. Konce, cíle i nové startovní dráhy, kde nezáleží na čase, ale kvalitě❤️❤️❤️.