Čtyřicítka mi pomalu ale jistě ťuká na dveře a já bilancuji, co jsem v životě dokázala, kam jsem se dostala a jak jsem dospěla. Nebo vyzrála;-)))?

Vystudovala jsem vysokou školu, pracovala na ministerstvu, viděla tu největší bídu v indickém i africkém slumu, vylezla na šestitisícovku, byla evakuována helikoptérou, dostala požehnání od samotného Dalajlámy v srdci Prahy. Ležela pod rozkvetlýma japonskýma sakurama a vyzenovala se v chrámech s mnichama. Potápěla jsem se s mantama, žralokama, lachtanama i velrybama. Vegetila na pustém ostrově jako Robinsonka. Milovala a byla milována.

Z Konce světa došla zase zpátky, tam, kde jsem vyrostla. Projela 60 zemí světa a stejně to největší štěstí jsem nikde nenalezla. Objevila jsem ho doma, mezi čtyřma stěnama, když jsem byla sama. Když jsem si uvědomila, že mě nikdo a nic šťastnou neudělá, pokud to nedokážu sama. Disciplinovanou vůlí a systematickým soustředěním za plného vědomí v duševním rozpoložení nirvány. To největší štěstí pramení z moudrosti, z čistoty mysli a uklidnění, smíření se s vnitřní nespokojeností a vlastní dokonalostí. Už se nepotýkám s marnivostí, paličatostí, netrpělivostí ani ponižující nesebevědomostí. Pluji v milující laskavosti k sobě i ostatním. Mám v sobě drahocenný mír a v srdci nekonečnou svobodu. Co můžu, to dokážu a flintu do žita nehážu.

Necelých devět let si manifestuji život snů. Žiju permanentní romantiku nomádů.

A kam se teď poděku? Kde je další step, příští krok, když člověk našel usmíření s vlastní příslušností a nepodstatné neřeší a pluje v přítomnosti? Když je plně vědomý a napojený? Když slouží lidské populaci, když je sám změnou, kterou vždy chtěl být a příkladem, jenž toužil spatřit v druhých... Když žije za hranicemi potenciálu a neodříká si nic, a přitom žije v skromnosti a jednoduchosti, protože to je hudba budoucnosti;-))). Už není kam jít dál. Zdá se mi, že jsem dosáhla vrcholu svého interního blahobytu a milníkem mého života nebude nějaká číslovka či číslice na občance, ale spokojená radost, jež netkví v životě v bavlnce, ale v turbulencích příboje moře emocí, pastí a klestí, stavějících se mi stále do cesty. A nezlomné síly si se vším poraditi. Víry, že realita dění není v denním snění, ale soustavném prožívání a bytí v přítomnosti. Oplývám vděčností za všechny dny, roky, hodiny, minuty. Za bolesti, podrazy i dary, objetí a vzpomínky. Lekce i školní osnovy, láskyplné vyztužené rodiné vazby a nesčetná přátelství. Pochopení i soudy. Osamění i nalezení. Za všechny bažiny, příkopy i modřiny. Děkuji. Za bouřky, úsměvy i hvězdy, které mi připomínají poklady, jež jsou uschovány v lidském srdci. I vrásky, záchvaty smíchu i zlosti. Za slzy. Za obyčejné dny a lebedění v nicnedělání. Za všechny kontinenty, jež mě láskyplně hostily a vyškolily.

Uzavírám tuto časovou kapitolu s douškou vděku, za to, že jsem našla sebe sama, že netápu v rozpacích cizosti ve vlastním srdci, ale soustavně naplňuji životní poslání a stabilně buduji hodnoty, jež druhým přináší štěstí. Nestěžuji si. Právě naopak, gratuluji si;-))). Kdybych tenkrát zůstala na gauči a nevěřila si, tak vám to teď tady nepíši...

Carpe diem ❤️❤️❤️💋💋💋