Klimatická karma... Jsem špatná?


Let Auckland - Doha

Tak kde bych asi začala? Když jsem Nový Zéland opouštěla? Ležela jsem v posteli, výhled do zahrady a na plotě viselo obří dřevěné srdce. To, kam dál, už jsem měla asi měsíc pořešené a se zadostiučiněním jsem si uvědomila, že jsem odsud ještě neodletěla a už mám další tři letenky... Duše jásala. Moje Já bylo vděčné, v jaké žiji hojnosti. Cestování je mým hobby, patří k mému poslání, je mou vášní a naplňuje mou duši.

V letadle z Aucklandu do Doha jsem měla vedle sebe skvělého parťáka Švýcara Laurenta a hned jsme si padli do oka, povídali jsme si o všem, jako by jsme byli staří známí. Oba dva milujeme cestování a tak jsme si sdíleli dojmy, kde jsme všude byli. Hned na začátku mi řekl, jak moc se bál, kdo vedle něho bude sedět a chtěl upgade do business class, ale bylo vyprodáno a teď je šťastný jako blecha, že jsem vedle něj já;-))). Přiznal, že se toho sedmnáctihodinového letu děsí od svého příletu a já mu nonšalantně sdělila, že já takové věci neřeším, že ani nevím, jak dlouho let trvá, prostě je to cesta, transfer z bodu A do bodu B a já létám ráda. Vytřeštil na mě oči jako na exota a řekl:„To se mi snad jen zdá. Víš, že je to asi třetí nejdelší let na světě v letecké přepravě?”

„Nevím, ale jako pikantní bonbónek pro blog dobré”, uculila jsem se.

A světe div se, ten urputně dlouhý let utekl jako voda, skoukla jsem tři filmy, občas se napapala, napila, prošla a byla Doha.

Po výstupu jsem Laurenta ztratila, první byla koupelna a hygiena a pak parfumérka, abych se navoněla testrama hahaha. Parfém už totiž vůbec nepoužívám, ale do letadla chodím zásadně navoněná, kdybych někoho potkala. Naštěstí můj spolucestující byl ostražitý a věděl, jak to chodí a asi po pěti minutách konverzace si vzal na mě telefon i email, abychom zůstali ve spojení. Když jsme vystupovali, ukazovali jsme si další boarding passy a on odlétal z Genevy. Když jsem zapla mobil, pípla zpráva od Laurenta:„Alex, kde jsi???” A tak nějak mi přišlo líto, že jsem s tak skvělým chlápkem nerozloučila. Podívala jsem se na odlety, let do Genevy je už připraven k boardingu. Můj odlet je z terminálu A a jeho z Déčka. „Ale co, mám ještě hodinu, to stihnu”, blesklo mi hlavou a v poloklusu doběhla k tomu nejvzdálenějšímu gatu. Byla tam dlouhá fronta, ale Lautenta jsem neviděla. S rychlostí blesku píšu zprávu:„Jsem u tvého gatu, ale nevidím tě tu;-().” „Už jsem vevnitř, uvidím, jestli mě ještě pustí ven.” A pak vyšel, přísní oficíři nechápali, proč leze ven a dělili nás od sebe asi tři dělící pruhy vedoucí k nalodění. Pohotově jsem se usmála na ustrojeného letištního pracovníka a říkám:„Jen sekundu, my jsme se nerozloučili a já ho zapomněla obejmout.” Laurent trochu civěl, tak autentickou spolucestovatelku asi ještě nepotkal, i když toho už hodně procestoval:-))). A tak jsme si padli do náruči, postiskali se a popřáli šťastné lety a moře štěstí. V letadle jsme totiž plánovali, že bychom mohli cestovat společně, takže rozloučení bylo důležité. „Měj se krásně a věřím, že se ještě potkáme”, procedila jsem mezi zuby na jeho hrudi. Bylo to fakt spontánně dojemné, jako do scénáře love story o dvou duších, jejichž cesty se protly. Lidi na nás civěli a já jsem byla ráda, že jsem to udělala, takové momenty jsou totiž unikátní a na životních poutích totiž nejdůležitejší je, jaké za sebou