Z nomádky se stala zaměstnaná žena. Ano, toto je tvrdá realita a může za to samozřejmě korona. Detaily jistě někdy zmíním, protože každého vždy zajímá, kde jsem prachy sebrala, abych tak bezprostředně volnomyšlenkářsky žila a neochvějně cestovala. Každopádně to byla tvrdá dřina a já po čtyřech měsících pochopila, proč každý, když tak tvrdě maká se pak sjede na popel, aby zahnal všechny ty stresy, tlaky a byl znovu v práci.
Potkala jsem tady dost lidí a všichni byli prímoví, ale neznám nikoho, kdo by byl čistý a v této uspěchané, psychicky mentálně náročné době byl v pohodě a věděl si se sebou rady a nepadal do černé jámy. Propasti závislosti. Všichni človíčci, všichni do jednoho pijou ligu, kouří trávu, šňupou “karla” nebo berou antidepresiva. Jsem z toho moc smutná. A proto jsem se zde cítila tak opuštěná. Zhrozená, jaká je opravdová realita. Jak dnešní moderna je umělá a pokrytecká a nikdo nic se sebou nedělá, protože to je lehká volba. Šáhnout po něčem, co na chvíli nahradí pocit uvolnění a štěstí. Zatemní smysly, přivodí jinou dimenzi a odtřelí city i destruktivní myšlenky.
To mé čiré a úzkostné osamění pramení z pocitu, že jsou kolem mne jen zombie, které si neví rady a na sobě nepracují. Vlna starostí a povinností je strhla do jámy a oni se trápí. Či trpí svou bezmocí jak jinak si pomoci. Že chtějí žít, že už nechtějí živořit, ale stejně znova je čeká nějaká droga. Chvilkový únik z rality, jež potlačí emoce a úzkosti. Možná si jen namlouvají, že nemají problémy, že jsou nad věcí a nemají jinou šanci. S lítostí to tady vše pozoruji. Taky jsem byla taková, že jsem pařila, pila, hulila, ale nikdy jsem nebyla na ničem závislá ani na ničem neulítla. Sice nevím, jak jsem to dokázala, že jsem byla vždy tak silná, ale prostě jsem nikdy k ničemu neinklinovala. Každopádně kvůli tomuto stavu společnosti cítím vyhoření. Tolik samoty a osamění nikdy a nikde na cestách nepociťuji a otázky, kde jsou ti “moji lidi”? Kde jsou mé duše spřízněné, duchaplné, které jsou v pohodě, jež nepotřebují náhražky, kompenzovat si mindráky a své problémy řeší s čistou myslí?
Nejvíce smutním nad tím, jak je náš současný životní styl k tomu nutí. Že jsou v bezedně pasti a nechtěně se z nich stali citiví žebráci, kteří problémy neřeší a ty náhražky jim kompenzují chvíli bezstarostnosti a na prchavou chvíli pocítí štěstí. Ospravedlňují si to, že to jsou berličky k jinému stavu mysli, záplaty na rozvody a na další nezdary. Náplasti na bolesti minulosti a krvavé rány, které jim jiní způsobili, ale že se ničí, a tím druhotně ovlivňují své okolí, to vůbec nevidí. Já je nesoudím. Já jim ani nazávidím, jen mi jde z toho všeho hlava kolem a vnímám, jak jsem tady sama. Když jsem cestovala, potkávala jsem lidi, kteří mají sny, hodnoty, životní priority, kteří pilně pracují, aby si život plnohodnotně a smysluplně užili a jdou si cílevědomě za svými cíli. Také mají své bubáky, traumata, bolesti a pochyby, ale nepodléhají jim a houževnatě se snaží, aby se tomu současnému destruktivními stavu vysmekli a nepodlehli tlaku okolí. Tak moc mi chybí!
A tak jen po očku pozoruji mementum dnešní doby. Někdy mám v očích slzy, jindy vrásky na duši, někdy se modlím za jejich vysvobození, a aby netrpěli a našli cesty z vlastní zkázy. Sebedestrukce není to, co jim pomůže. Jistě, každý si má prožít to, co potřebuje. Musí být dole, aby mohl být zase nahoře. Tak to asi v životě je. Každopádně toto je dneska ve mně a já jsem ráda, že jsem to ze sebe vypsala.
Držte se a štěstí hledejte v sobě <3
S láskou,
Vaše Alexka #jsemstastnahlava
