Kamarádka Evička a bývalá spolužačka z výšky mi poslala fotky ze svatby kamarádky Marty. Psal se rok 2003, my čerstvé inženýrky, perspektivní dámy, hodně švandy
Já naprosto oněměla úžasem. Nad tím časem. Nad mým vzhledem... Je to 17 let, ale hlavně, tenkrát jsem byla rozešlá, ztrápená, zraněná, srdce roztříštěné napadrť, smutná, zdevastovaná, unylá. Tak na sebe v té době vzpomínám a ejhle! Podívejme se!!! Vypadám tam tak skvěle! Asi jsem to světlo a entusiasmus měla odjakživa v sobě;-))). Je dobré se zase vidět. V jiném světle, s odstupem času, s možností sebereflexe... A úplně nejvíc je, když se člověk může pochválit. Když se sám sobě líbí, a i když zažíval krušné časy ve světě vnitřním, navenek ztrápený není a nekazil tak svět a štěstí ostatním;-(). Sama sobě se divím, kde se ve mně vzalo tolik vnitřní síly překonávat životní bolesti a starosti a přitom mít stále úsměv na tváři... Není to póza, ani přetvářka, je to absolutně největší výhoda, kterou jsem byla obdařena. Dar světla, s nímž jsem byla zrozena. Asi mám ten žár, elán a vitalitu v sobě odjakživa, jen jsem o nich nevěděla;-().
Úplně mě ty fotky postavily ze židle. Tak krásně jsem se nikdy v minulosti neviděla a k tomu mám v očích tolik plamínků a jiskřiček radosti, které zdůrazňují, jak jsem v té naší VŠ dívčí společnosti šťastná!!! Nemám slova...
Díky Evičce, co teď žije v Itošce, jsem si to uvědomila. Grazie <3 Moc Ti drahá děkuji za sdílení a rozveselení, je to hodně důležité připomenutí, jak jsme kdysi vypadaly a čeho všeho jsme byly součástí!
S vděčností za všechny, jež jsou součástí mé životní cesty,
Vaše Alexka #jsemstastnahlava
PS. Šaty mám od maminky modelky, která je nosila před X lety a obě jsme v nich byly kámarádce na svatbě naprosté kočky, i když každá v jiném století;-().