Dne 2. května 2015 jsme se ocitli v rozbořeném Kathmandu. Po přistání na letišti nám honorární konzul České republiky telefonicky sdělil, že všechny speciály do Evropy už odletěly, takže se musíme o sebe a návrat zpět do vlasti postarat sami. Po této informaci jsem ani na sekundu neváhala a jen s příručním zavazadlem nasedla do taxíku. Před odjezdem jsem ani netušila, jak strategicky jsem si rozložila svá zavazadla, která jsem na trek s sebou nebrala. Měla jsem obrovské štěstí, našla jsem vše, co jsem tam zanechala. Když jsem se blížila k hotelu, tak jsem se divila, že má sice popraskané zdi, ale všech 5 pater stojí a v trezoru jsem našla úplně nepoškozený MacAir i iPhone, všechno bylo na svém místě, jen zaměstnanci posedávali a polehávali na dvorečku, aby nebyli v bezprostředním nebezpečí mezi zdmi.
Projížděla jsem rozbořeným městem, v němž následky katastrofy byly i po týdnu velmi zřetelné. Po ulicích pochodovala policie se záchranářskými psy a lopatami na vyhrabávání mrtvých z trosek domů. Japonští vojáci se zrovna vrátili ze záchraných akcí, jejich zdevastované uniformy podávaly naprosto syrové svědectví o děsivých následcích a unaveně prázdné pohledy, v hrůze kterou zračily, zcela čitelně vypovídaly o katastrofálních prožitcích. Místní lidé leželi na ulicích na zemi, obchody byly zavřené, v minulosti přeplněné a hlučné silnice zely prázdnotou a vše kolem připomínalo bezvládí poválečného stavu.
Pohledy na neobydlené trosky domů a bezradnost obyvatel mě naplňovaly zoufalstvím nad osudy všech neznámých. Na místě, kde jsem si vždycky ve stánku kupovala balenou vodu, byla jen suť kamení. Po známých stánkařích s ovocem nebylo vidu ani slechu, jako by se po nich slehla zem. Kde je konec všem těm roztomilým, věčně usměvavým a činorodým človíčkům, kteří vytvářeli neopakovatelnou amosféru nepálského koloritu?
Vlna lítosti a bezbřehého soucitu mě zaplavila od hlavy až k patě. Nebyla jsem schopna slova, civěla jsem na to vše v nepojmenovatelném, rozpačitém úžasu. Stala jsem se očitou svědkyní neomylné ukázky křehkosti života. Viděla jsem na vlastní oči a pocítila na vlastní kůži, jak jsou lidské existence a vlastně celý svět pomíjivé, v jediném okamžení se zhroutí v základech a promění se v peklo na zemi.
Pocity prázdnoty se mísily s pokorou, ale musela jsem být neustále ve střehu. Komplikace na místě byly sice řešitelné, ale zatěžkávající, nedostatečná kanalizace, prázdné bankomaty, ceny za ubytování i taxi se dramaticky zvýšily jako by odrážely velikost neštěstí. Pravděpodobnost, že se znovu země otřese, byla obrovská. Největší výhoda byla, že fungovala elektřina a dokonce i Wi-Fi. Slyšet znovu hlas mé maminky byla ta nevětší extáze radosti, jež jsem doposavad pocítila.
Jediné na co jsem se soustředila bylo, abych dala všem vědět, že žiju, takže oznámení s omluvou všem, kteří se o mne báli a neskutečně podporovali, se v okamžení rozlétlo na všechny světové strany. Díky Facebooku za jeho globální dosah a za všechny informace, podrobnosti a kontaktáže, které jsou v takových situacích k nezaplacení!
Ovšem čekalo mě velké dilema. Návrat do vlasti jsem v plánu neměla, byla jsem na cestách a úplně nejvíc ze všeho jsem nyní chtěla být nápomocná obětem zemětřesení, zůstat na místě a přiložit ruce k dílu, aby se katastrofické následky smazaly co nejdříve. To byly mé nejaktuálnější a nejmocnější dobrovolnické záměry, čehož se ti, kdo mě dobře znají, obávali nejvíce, takže mi ani nedali na vybranou a koupili mi ihned letenku. Byly to okamžiky plné zázraků a čarovalo se vmžiku. Maminka, kamarád na telefonu i pojišťovna byli absolutně flexibilní a během hodiny už jsem byla zpět v letištní hale připravená k odbavení.
Výstrahy a strachy ostatních o můj holý život vyznívaly strašidelně, poprvé jsem proto uposlechla rad ostatních a pomoc kamaráda mě katapultovala okamžitě zpět na letiště a já se během 24 hodin ocitla DOMA. Paradoxně s ohledem na danou situaci letadlo Fly Dubai z Kathmandu do Dubaje bylo poloprázdné, obsazenost bych tipovala asi 15%.
Při přistání na Ruzyni jsem se neubránila dojetí, rty neslyšitelně recitovaly českou hymnu a „Kde domov můj” rezonoval všemi vnitřními orgány v nepopsatelném opojení úlevy.
Jsem vděčná pojišťovně Generali, jež mi poskytla perfektní servis a dodala pocit jistoty a naděje mým blízkým. Pocity štěstí a radosti, že jsem přežila a vrátila jsem se zpět živá a zdravá byly na místě, ale stejně mne sužoval pocit bezmoci nad tím, že nejsem nápomocná přímo na místě.
Slova nedokáží vyjádřit neskonalou vděčnost za všechnu projevenou lásku, kterou mě po návratu zalili všichni co znám. Děkuji milionkrát VŠEM za ohromnou podporu, náklonnost a starostivost, především těm, kteří se angažovali s vypjetím všech sil, aby mi zabezpečili návrat do vlasti a podporovali psychicky mou rodinu. Jsem vám do konce svého života velkým dlužníkem!!!
Jedna rada na závěr, jež se v jakékoliv situaci cení zlatem:
VYTÁHNETE-LI PATY Z DOMOVINY, VYRÁŽEJTE JEDINĚ S KVALITNÍM CESTOVNÍM POJIŠTĚNÍM:-)
