Vybavuje se mi zcela přesně moment, když jsem seděla před televizí v Kathmándu, hlavním městě Nepálu a první, čím začínaly ten den zprávy na CNN byly ukázky ze 17. listopadu 1989, vzpomínka a oslava toho, co se před 20 lety v ČSSR odehrávalo. Husí kůže po celém těle a slzičky dojetí byly autentické projevy zasloužené svobody. Záchvaty vděku otřásaly mou osrdečnicí, vždyť nebýt těchto zlomových událostí, tak bych seděla doma za ostnatými dráty a možná bych se podívala do východního Berlína či se nanejvýš vykoupala ve slané vodě u břehů Jugoslávie.
Automatická reflexe toho, čeho jsem se na rozdíl od mých rodičů a prarodičů dočkala byla srdceryvná, jsem majitelkou cestovního pasu a razítka do něj sbírám jako plíšky od piva. Nespoutaně si brouzdám po světě jako Willy Fog a svoboda projevu či pohybu se stala naprostou samozřejmostí mého bytí, ne všichni však mají to štěstí…
Šest let od tohoto vědomě prožitého momentu uteklo jako voda a já se v reakci na politicko-ekonomické poměry v České republice raději uchýlila na jiný kontinent, abych nemusela osobně přihlížet a participovat na degeneraci demokratické společnosti. Vždyť to, co se děje na politické scéně je politováníhodné, kredit uctivého a spořádaného občana je pro státníky neznámá, ikony současné politiky jsou nuly doprovázené korupčním skandály a nehledě na hlavu státu, ta je výsměchem všem, kteří v minulosti stáli v ulicích a toužili po svobodě.
SAMETOVÁ REVOLUCE, název sám o sobě něžný a plný naděje. Pro nás, „generaci Husákových dětí”, znamenala vysvobození ze socialistické šedi a úzkoprského vnímání světa východního bloku. Bezesporu znamenala obrodu národa i jeho smýšlení, transformaci vmímání osobitosti a celistvosti.
Já sama, tehdy dvanáctiletá, hrdě nosila trikolóru a fandila Občanskému fóru. Na konci listopadu 1989 jsem ostentativně vrátila pionýrský průkaz a pomalu ale jistě začínala má éra svobodomyslného bytí v demokracii. Už tenkrát jsem milovala společenskou pospolitost, přátelskou soudržnost a bezbřehou naději, že se vše v dobré obrátí. Co bylo pro mne nejpodstatnější, jak na sebe lidé byli vlídní, ohleduplní, zapálení a nadšení. Atmosféra těchto dní byla nepopsatelně jiskřivá, výjimečná přičiněním všech obyvatel a jejich povznesené nálady. Vnímala jsem do morku kostí, jak život začal dávat nový smysl všem obyvatelům a rozměry svobody byly tenkrát ještě těžko představitelné a podchytitelné.
Revoluční euforie zachvátila celou populaci a jedině komunistickým přívržencům byla proti srsti, ale společenská svědomitost a houževnatost davu způsobila, že jsme i ty největší socialistické velikány zahnali do kouta a zmocnili se moci pro novou, tehdy ještě Československou demokratickou republiku.
Jásot, veselí, viktorky, hromadné zpěvy a pochodování ruku v ruce byly nezapomenutelné, jednota a sounáležitost byly na programu dne a všichni do jednoho věřili, že „jednou budem dál (jen víru mít, doufat a jít, jednou budem dál já vím:-).”
Vybavují se mi slova revoluční hymny paní Kubišové: „Ať mít dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, ty ať pominou, ať už pominou….” Tato modlitba zněla permanentě, ale jako by nám vyšuměla z uší a vybledla v zapomnění. A vidíte, jak aktuální je i v současné době. Pozbyli jsme hrdosti k české národnosti, nemáme modelové vůdce ani státníky, na které bychom mohli být právem pyšní a náležitě reprezentovali naši zemi v zahraničí.
Na jedné straně máme všechno na co si vzpomeneme, a na druhé straně současná situace pozbývá smyslu a je na miskách vah chápání zdravého rozumu. Kde jsou prvopočáteční ideály, naděje na rovnoprávné uspořádání společnosti? Kde zmizel řád, morálka, respekt, odpovědnost a spravedlnost? Kde je lidská uvědomělost a pocit národní jednoty?
„Pravda vítězí”, toto motto znělo krásně až vyčpělo v klišé, kterému už nikdo nevěří, protože každý druhý vám bez zaváhání lže do očí nebo vám ukradne noc mezi očima. Novodobí papaláši rozkradli státní majetek, miliardové podvody a tunely nikoho nepřekvapí a státní dluhy už ani neděsí. Bezmoc, deziluze, rozčarování a pocit zklamání vyúsťují v paranoidní stavy beznaděje, stejně tak jako volební účast u voleb.
Proto jsme tenkrát zvonili klíčema na náměstí???!!!
Sedím ve stínu palem a šplouchání moře mi připomíná mou nebetyčnou svobodu a nevyčíslitelnou hodnotu lidského osudu, ale místo toho, abych se konejšila vlastním blahobytem, mám hlavu v dlaních a pláču, roním krokodýlí slzy nad stavem v mé rodné vlasti, jenž je zbídačelým výdobytkem kapitalistického smyšlení a přeměnila se v pseudo-demokratické uspořádání, kterému velí samolibí lháři a egoističní zloději.
Ale pocit vděku, že můžu vyjádřit svobodně jak současnou situaci vnímám, mě hřeje u srdce, aspoň mne nikdo nezavře do vězení či nezmlátí obuškem. Pozitiva lze spatřovat i v malých věcech a radovat se je možné i přesto, že z globálního hlediska stav v naší republice připomíná neutěšené panoptikum města Kocourkova.
Krásný státní svátek všem!