Salzburgské extempóre už znáte. Na letiště ve Vídni se dostanete i přímým vlakovým spojením, což je skvělé, ovšem pozdě večer už tato pohodlná varianta neexistuje. Před půlnocí jsem naštěstí s odřenýma ušima stihla dva přestupy S1 a S7.
Když jsem vystupovala na hlavním nádraží, nabídl se mladý statný jinoch, že mi můj loďák se třech schůdků snese. Poděkovala jsem místním dialektem a ještě jsem ho poprosila o radu, zda neví, odkud mi jede spoj na letiště. Má to být S1, ale na tabuli nic nakového nevidím. Sledujeme společně rozpačitě výzvy k odjezdu, ale pohotově vytáhne mobilní telefon, zadá místo cílové destinace, která okamžitě vyřkne ortel: „Odjezd za pět minut z nástupiště číslo dvě!”
Ok, děkuji mu a peláším k pojízdným schodům, které mají ovšem jednu vadu, plouží se jako leniví slimáci. Bohužel s mým zavazadlovým nákladem nic nezmůžu, stojím jako přikovaná, abych odolala přitažlivosti zemské a neskutála se dolů směrem ze schodů:-).
Naštěstí spatřím “dvojku” (nástupiště číslo dvě) na opačném konci haly, ale zapřísahnu se, že to stihnu. Taky že jo, stojím na příslušném perónu a opět pátrám v odjezdových řádech, ale naštěstí je symbol letadýlka naznačen u zastávky Renemweg. Oslovuji sympatického mladíka, jakým vlakem-metrem se dostanu na letiště. Opětovně všeznalá Paní Aplikace zvítězí nad informacemi světélkující na tabuli. Hoch mě s úsměvem naviguje a ochotně se nabízí, že mi kufr do vagónu vynese. „Opatrně, je těžký”, upozorňuji ho omluvně. Kluk Ochota ze sebe vydá úplně vše, ale málem se pod tou tíhou podlomí a spadne do nástupiště… Ne, dělám si legraci, tak dramatická situace nenastala, ale měl namále.-).
Pomáhám mu nahoru i s jeho taškou, zvládneme to a oba se smějeme. Cestování není snadné, pokud se někam na půl roku stěhujete, dodávám s uzarděním. Způsobně usedám na první sedačku a těší mě, jak vnímaví a laskaví jsou lidé na světě. Čeká mě ještě jeden přestup a ten milý klučina se ke mně vrátí a stojí u mého kufru jako hradní stráž a trpělivě vyčkává, než dojedeme do příslušné stanice. Nemám slov. Jsem dojatá, tak tohle je ale výprava, hezky začíná, jestli mi vesmír bude posílat denně takové anděly jako dneska, tak se mám na co těšit, bude to procházka růžovým sadem😀😀😀!!!
Dveře se otvírají, on sestupuje s mým kufrem a přeje mi šťastnou cestu. Když opět vyskakuje zpět do vozu, pohotově mu předávam fungl nový deštník, který není skládací, takže bych ho přes odbavení nedostala, protože mám povoleno pouze jedno zavazadlo. Chvíli se zdráhá nečekaný dar přijmout, ale já bych ho stejně vyhodila, porosím ho, ať ho někomu dá, kdo ho upotřebí. Není čas na dlouhé proslovy ani uvažování, uvolněte prostor, dveře se zavírají:-).
Tato scénka naprosto cizích lidí upoutá dalšího muže, jenž se mě ujme a ukazuje, ze kterého nástupiště mi jede finální spoj do cílové stanice. Je milý, učitel hudby, tronbón má za věšený na rameni a stejně jako jeho předchůdce mi přeochotně nakládá kufr do dalšího dopravního prostředku. Tentokráte posledního. Nádherná cesta a jak rychle uběhla.
Další perlička je zarámováná na zdi ve vlaku, rakouské dráhy nabízejí “BRATISLOVER” (což si vtipně překládám jako MILENEC Z BRATISLAVY.-), za šestnáct euro se dostanete z Vídně a zpět a cesta trvá pouhou houdinu. Celkem povedená reklama...
Vystupuji na perónu letišti a je mi blaze. Tyto bezprostřední laskavé interakce a pozitivní zkušenost mě utvrzuje, že na tomto světě to ještě není tak beznadějné😀😀😀.
Danke schön. Auf wiedersehen!
