To, že jsem nemocná se pozná, že mi nechutná. Jsem neobyčejný jedlík a labužník, ale když mě přepadne moribundus, tak mé chuťové pohárky ochoří a nemají náladu vůbec na nic. Jednoduše stávkují a nic je neuspokojí, proto nejím:-).
Po několika dnech jsem se konečně zmátořila a dala se do jídla. Vím, jak důležitá je hydratace organismu a příjem potravy, když tělo ochoří, obzvláště, když se člověk nachází v tropických oblastech a nebo zemích třetího světa. A jak se mi apetit navrací, tak moje chutě prasí. Prostě a zkrátka včera jsem neodolala a dala jsem si hamburgera! Samozřejmě vegetariánského, protože moje chutě pochroumané nemocí potřebovaly ukonejšit nějakou exkluzivně kalorickou náplastí. Byl vynikající a když jsem tak přežvykovala tu houskovo-zeleninovou pochoutku, tak jsem si najednou vybavila jednu unikátní historku.
Před léty jsem se vypravila z Dharamsaly do Amritsaru, indického města, které se považuje za posvátné a kde se tyčí obzvláště unikátní Zlatý chrám. Cesta byla zajímavá, ale impresivní zjevení populárního města na mě udělalo hned od prvního pohledu dojem. Taky aby ne, půl roku jsem strávila v horských oblastech Himalájí a teď se ocitnu v civilizačním reji indického velkoměsta, to je opravdu zábava. První upoutávka při vjezdu do města hlásá, že Amritsar je „HOLY CITY” a druhá, že je tady McDonald:-).
Nebudu zastírat, že jsem byla nalomená, ale jít rovnou do Mekáče by byla ostuda, takže první kroky vedly samozřejmě k Zlatému chrámu, ikoně Amritsaru:-). Ten je ohrazen ze všech čtyř stran bílými budovami a „vodním příkopem”, v němž si musíte povinně smočit nohy, abyste do něj vstupovali „čistí“. Obuv se nechává za vchodem buď na ulici a nebo se dá do úschovny, na to, že do chrámu proudí každodenně desetitisíce lidí je to celkem vtipné. Samozřejmě při vstupu do chrámu se neplatí.
Vstupovala jsem bránou zrovna ve chvíli, kdy se zlaté slunce pomalu kutálelo za záda Zlatému chrámu, aby Indii popřálo dobrou noc a obšťastnilo svou přítomností druhou půlku planety. Celé prostranství je úžasná podívaná, bělostné podloubí, kde se Sikkové modlí, uprostřed se vlní čtvercové jezero v jehož středu trůní impozantní Zlatých chrám. Místní osůbky jsou unikátní a jejich pozorování je lepší než Večerníčci. Mlčky jsem si vše procházela a vnímala neobyčejnou vibraci posvátnosti a uctivé zbožnosti. Zde to spiritualitou tepe pokud to cítíte i před všechny ty davy a zvídavé turisty.
Po levé straně od vstupu je za bránou jídelna, která je prostě božská, několik stovek lidí připravuje pro statisícové návštěvníky dobrovolně jídlo. Pozorovat běžící pás na chapatti a sličné ženy, které hnětou těsto na zemi bylo něco neskutečného, sledovat bezzubé Indy, kteří krájí tunu cibule byly pohledy ještě mocnější, že mě to až rozbrečelo. Nevím, zda to bylo dojetím nad jejich pílí, či palčivé vůně cibule, každopádně slzné kanálky se spustily. A ta horda litinového nádobí, no tady by se měli učit hoteliéři! Uspokojit hladové davy od svítání do noci je zkrátka obdivuhodné.
Ukázka zručnosti, oddanosti a laskavosti přítomných si u mne vysloužila jedničku s hvězdičkou, rozplývala jsem se nad tímto interiérem více než nad samotným Zlatým chrámem:-).
Ještě jsem nebyla hladová, abych ochutnala, proto jsem se opět vydala do chrámového prostranství, abych se neochudila o podvečerní ceremonie a místní zvyklosti. Kráčet na boso po chladné večerní dlažbě je úchvatné, pozorovat místní Sikky v turbanech je jedinečné a exponenciálně vnímat tu neobyčejnou celistvost víry a vyznání je poučné a pro nás ateisty obzvláště zajímavé.
Vše se odehrává v důstojné čistotě a okázalosti, vstupuji do „areálu chrámu”, tam mi nějaký vyparáděný hostitel kydne z obrovského kýble naběračkou něco do dlaně. No nevím, jak moc je to hygienické, když jsem si ruce myla před hodnou chvílí, ale dělají to tak všichni...
Nejsem žádná fajnovka, tak ochutnám.
Je to nějaká sladká hrudka, pozřu ji bez mrknutí oka než abych analyzovala, co se mi z ní vše může stát. Navíc jak se u nás říká:„Darovanému koni na zuby nekoukej”, tak jsem ji raději rychle spolkla a uvěřila, že je to posvátná pochoutka, která mému žaludku nic neudělá. Síla mysli je docela silná:-). A už mě další síla, nyní lidská, sune na molo vedoucí k chrámu. Tady už je vše zlaté, zábradlí, jen koberce jsou modré, ale z lidí jako by se rázem vypařila veškerá zbožnost a tlačí se a předbíhají, jako by byli na fotbalovém utkání. Jsem jako u vytržení, celé toto lidské hemžení, strkání a překřikování mi k pojmu „HOLY“ jaksi nesedí.
Ale trpělivost se vyplácí a tak se dostanu, sice kapánek pomačkaná a odzenovaná, dovnitř chrámu. Je to hezká podívaná, vše vyzdobené girlandami, zlatými ozdobami a uprostřed trůní truhla pokrytá zdobenými ubrusy a kolem sedí v tureckém sedu vyšňoření strážci, kteří obrovskými vějíři tento poklad bez ustání ovívají. Omluvte mou ignoranci, určitě vše má své posvátné významy i pojmenování, ale já jsem jaksi s těmito artefakty nefamiliární.
Celý interiér chrámu je zosobněním hojnosti a zlata tolik, až oči přecházejí. Potřebuji trochu spočinout, ale jediné místo k sezení je vyhrazeno uprostřed kolem truhly za zlatým zábradlím a jak je vidno, mohou tam jen vyvolení, protože prostor kolem je celkem miniaturní. Ani nevím, čím jsem si vysloužila takovou honoraci, ale najednou jsem mezi nimi:-). Sedím na mramorové dlažbě, která chladí, ale mi k spokojenosti nic nechybí. Tady se mé tělo i mysl uklidní.
Pozoruji, naslouchám modlitbám, medituji. Ale nějak mi chybí soustředění, aby taky ne, jsem v lidském roji a po celém dni nabitém extra zážitky moje mysl prostě adrenalinově tepe a na meditaci nemá dneska vůbec náladu. A navíc mi nějak v té tlačenici vyhládlo… A v tom okamžení se v mém mozku objeví billboard s nápisem McDonald! Usměju se, je to celkem bizarní, že tyto civilizační Pavlovovy reflexy fungují i po půlročním půstu, kdy jsem byla jen na rýži a pohankové kaši:-))))
Snažím se srdceryvně tuto bezuzdně nestydatou myšlenku utišit, ale vidina rybičky obalované ve strouhance a obdařená řádnou porcí majonézy prostě nezmizí. Sedím jako na trní, vím, že toto místo by mi po nějaké době třeba přineslo záblesk osvícení či vysloužilo požehnání, ale nedá se svítit, prostě se s poklonami hlavy loučím a děkuji za chvíle privilegované společnosti a peláším ven směrem rychlé občerstvení...
Je to prostě tak, když si člověk odpírá, stejně ho jednou jeho chutě doženou. Vizualizuji si nástěnku McDonaldu a přemýšlím, co si všechno dám. Už jsem tam. Nechápavě civím na ty zelené nápisy, tady mi něco nesedí! Tento McDonald je čistě vegetariánský!!!
Toto zjištění se mnou málem seklo. V beznadějném oparu hladu si objednávám veggie cheesburger a hranolky, samozřejmě zmrzlinu si dám dvojitou! Až to všechno spolykám, musím se smát skoro nahlas. No tak takový unikát, to je teda cestovatelský diamant!
Mají tady wifinu, takže okamžitě postuji: „Přepkavepní dnešního dne není Zlatý chrám, ale McDonald! Tady v Amritsaru ho upgradovali na vegetariánský!!! No páni, jak se asi ten vynálezce dvou žlutých mega oblouků a vyživovatel celosvětové obezity na to asi tváří:-?!”
Nezbývá než podotknout zas a znova: To je Incredible India 🙏🙏🙏